Padlí

24. března 2017 v 5:57 | Vladimir Pain |  Ostatní
Blíží se soumrak. Oranžový kotouč slunce pomalu zajíždí mezi ostré siluety výškových budov, prosklené stěny odráží záplavu nízkoenergetických fotonů a propujčuje ulicím omámený, spokojeně ospalý vzhled. Ulice jsou stále ještě plné lidí, ale to brzy pomine. Většina jich spěchá z práce. V rukou mají aktovky nebo igelitky, někteří mají na zádech batohy. Ti méně šťastní jdou na noční směnu, směřují opačným směrem a v obličejích je jim vidět všechna nespravedlnost našeho světa. A pak jsme tady my. My nesměřujeme nikam. Alespoň nám to všichni říkají.


Mark seděl na nízkém zábradlí a soustředěně rovnal ukořistěný tabák do ukořistěného papírku. Šlo mu to dobře od ruky, a to nejen proto, že Mark má velmi dlouhé a šikovné prsty. Má hlavně dlouhý tréning. Cigarety si balí už hodně dlouho, asi tak od třinácti let. Když se nad tím tak zamyslím, nikdy jsem toho skoro sto devadesát centimetrů vysokého, černovlasého frajera neviděl s jinou, než s vlastnoručně umotanou cigaretou. Nedá se říct, že by šlo o image, o tu se mu stará mikina Deathklok, bez které jsem ho vlastně taky nikdy neviděl. A to už se známe dlouho. Od mých deseti, takže skoro sedm let. Zdá se to krátké, ale je to dlouhá doba, ledasco jsme už zažili a hlavně přežili. I když to občas bylo o prsa.
Carl se s tím nikdy nemazal, a tak i nyní pohrdl betonovým patníkem a raději si sedl rovnou na chodník, užívaje patníku jako opěradla. Carl si cigaretu nebalí a ani nebalil. Na to tam dal trochu moc trávy. Nevím, co je to za model, ale sedím pět metrů od něj, na zábradlí, a cítím tu těžkou, pryskyřičnou vůni. Carl kouří trávu asi rok a půl, ale hravě se vyrovná komukoli, koho znám. Skutečně, Carl dokáže přehulit i lidi, kteří marihuanu kouří od šedesátých let. A to je mu čerstvých patnáct. U něj doma to nikdo neví. Pochopitelně.
A já se jmenuju Mike. Jsem z party nejmenší, ale v utíkání nejrůznějším orgánům jsem nejlepší. Ne, že bych byl tak rychlý, nohy mám krátké. Ale vydržím s dechem stejně dlouho, jako policejní pes. A nějaká ta zídka pro mě není žádnou překážkou. Jednou jsem k sobě do pokoje lezl po hromosvodu. Přišlo se na to až ráno a to jste měli vidět ten šrumec. Ono dolů jsou to čtyři patra. Naši nebyli moc rádi. Oni jinak celkem nic moc neřeší, ale tohle bylo spíš moc, než nic.
Sedíme, Mark balí cigáro, Carl kouří svého jointa a já si k němu přisedávám. Nabídl mi, já si hořící čarovnou hůlku vzal a začal pomalu šlukovat. Nejde mi to, Carl říká, že mám slabé plíce. Nevím, co tím myslí, ale podstatné je, že po třetím doušku kouře mě popadne záchvat kašle.
Nevím, zda víte, jak příjemné je takové zakašlání, když máte plné plíce kouře. Odře vám to krk zevnitř, že máte pocit jako byste pili kyselinu sírovou. Z očí se derou slzy a já kašlu a kašlu, posléze sípu a nakonec už jen zhluboka dýchám. Před očima se bílá mlha rojí malými, hvězdně třpitivými tečkami, které poletují jako splašené.
Carl mi potměšile nabízí znovu. Neodmítám. Když s tím Carl začal, ptal jsem se ho, co z toho má. Věděl jsem, že je to o dost dražší, než tabák, který si Mark shání pod pultem u známého v trafice. No a pak jsem jednoho dne vyzkoušel obojí. Jak nikotin, tak trávu, a i když si myslím, že z toho asi ještě nemám úplně rozum, nebylo to špatné. Po své první cigaretě jsem si dal ještě jednu a pak jsem se pozvracel na pískovišti za domem. Celou noc mi bylo hrozně zle. Když to ale přešlo, zkusil jsem si, po Markově vzoru, ubalit cigaretu a udělal jsem si ji menší. To je na balení cigaret nejlepší. Individuálnost. No, nedlouho potom jsem byl schopný vykouřit tři cigarety po sobě, aniž bych bledl, omdléval a rosil se studeným potem. Co se trávy týče, z té mi bylo vždy jen dobře. Ale že bych za to musel utrácet, to ani ne.
Mark dobalil a kriticky si prohlížel své dílo. Cigareta mi osobně přišla perfektní. Rovná, hladká, uhlazená, upravená. Mark ji i přes to několikrát promnul mezi prsty a mírně ji ohnul v polovině. Asi, aby byla rovnější. Mě přišla stále stejně dokonalá. Ale mě je šestnáct a Markovi skoro osmnáct, takže ví svoje. Opět si cigaretu prohlédne a strčí ji mezi rty, stranou, skoro do koutku, jak to dělá vždycky.
Carl mu podá jointa a Mark s povzdechem svou cigaretu opět odloží. Mark má, dle zavedených definic, silné plíce. Když po hodné chvíli vydechl, celá jeho nemalá, sedící postava najednou zmizela v oblaku prošedivělého kouře. Když se opět vynořil, měl už Carl jointa zpět a Mark si zapaloval cigárko. Obvykle používá zápalky a dovede si zapálit jednou rukou. Ale dnes má obyčejný zapalovač.
Slunce klesá a my to vidíme jako z první řady. Sedíme totiž u paty zdejší základní školy. Nikdo z nás tří už tam nechodí, ale já i Carl jsme tam dřív chodili. Teď je ale večer, škola je zavřená a navíc, za plotem jejich řády neplatí. Tak sedíme tady. Málokdy sem někdo zabloudí touhle dobou a tak máme klid. Skoro denně se tady sejdeme a skoro každý den je to ten samý rituál. Mark si ubalí a zakouří cigaretu. Carl si někdy zahulí, a při té společnosti zhulí i nás, a někdy to vynechá. A já se přidávám dle chuti a potřeby.
Droga mi začala pronikat do mozku a já najednou cítil hluboký klid a zároveň zvláštní, skoro nutkavou potřebu něco dělat. Ne nutně ve stoje, ale alespoň nějakou činnost, byť intelektuální. To nám prozradil Mark. On je z jiné sorty lidí, ale dost se potkává s vrstevnikama. Prozradil nám, že na marihuaně se píšou ty nejlepší básně. A ti nejlepší básnící prý kouřili nejen trávu. Abych řekl pravdu, nikdy jsem tomu moc velkou váhu nepřikládal. O básních vím kulové, Ale jak se mi hlavou táhne onen omamný závoj, skoro bych i něco složil. Slunce klesá mezi domy, začne temný čas zhouby? Ne, tohle by se nehodilo ani do hip-hopové písně.
Směrem, kterým se díváme na západ slunce, je nejprve plot. Ano, ten jsme přelezli, abychom mohli sedět zde, na našem místě. Pak následuje několik čtverečních metrů povinné zeleně. Rostou tady tři stromy. Všechno jabloně, ale nezažil jsem, že by někdy plodily. Táta říká, že je to proto, že jsou starší než on. Vypadají tak. Jsou seschlé, zkroucené a i v prostřed léta skoro bez listí. Je to s podivem, že je ještě nepokáceli, zvláště když zrovna před dvěmi týdny vytrhali celý obrovský keř, který rostl u paty jedné z jabloní. Když jsem byl menší, hodně jsem po nich lezl. Dneska už bych se cítil trapně.
Po uschlých stromech následuje zdejší hřiště. Jeden kolotoč, který ovšem skřípe tak, že ho kdosi podnikavý zamkl na řetěz, aby v noci, když se ochlazuje a vítr se prohání ulicí, nevrzal a lidi mohli spát. Dvě houpačky, jedna dočista nakřivo. A torzo skluzavky, která vede do pískoviště, ve kterém by si nehrál nikdo, kdo se má jen trošičku rád. Ano, to je to pískoviště, do kterého jsem zvracel. Kolotoč, houpačky i zbytek skluzavky, to vše bylo kdysi natřené žlutou barvou. Dnes to už ale není skoro poznat a hřiště je opuštěné od doby, co mi bylo deset. Dneska už tam chodí jen feťáci, kteří si potřebují jen na malý moment sednout, aby si znovu nabili žílu. S těmi se nebavíme. A když se nás na ně jednou ptali chlupatí, nebylo, co jim říct. Ano, píchl si tam, ano, jehlu hodil pod sebe, sebral se a za divokého rozhazování rukou odešel. Musím říct, že tohle mě nikdy moc nelákalo. Nechtěl bych skončit jako někdo, kdo kolem sebe dělá bordel, nemá polovinu zubů a ptají se na něj policajti.
Za pískovištěm je další plot a za ním několik keřů. Právě do nich zrovna teď zalézá sluneční kotouč, jako by se v tom křoví chtěl schovat do rána. Marná snaha, napadne mě. Tam už určitě někdo spí. Šli jsme kolem toho keře směrem sem a na deset metrů byl cítit zvětralou močí a levným alkoholem. A ještě něčím. Raději nehádat.
Za keřem je kousek travnaté plochy a pak už jen ty dva věžáky. Oba dva je postavili ve stejném roce, oba mají padesát pater, oba jsou šedé a popraskané. Lidé, kteří v něm bydlí, jsou vlastně stejní. Šedí a popraskaní. A právě mezi těmihle dvěma budovami dnes zapadá slunce.
Toho jsem si všiml já. Že slunce nejen, že vychází a zapadá, ale navíc pokaždé kousek jinde. Dnes je první z celkem šesti dnů, kdy slunce zapadne krásně přesně mezi ně. Jindy zapadá více vlevo.
Ze slunce zbýval už jen malý srpek. Kolem nás se protáhla náhlá zima, jak budova, o kterou jsme se opírali, začala rychle chladnout. Zapnul jsem si mikinu až ke krku. Pomohlo to.
Carl dokouřil svoje hypnotické brko, Mark svojí cigaretu odhodil už před chvílí a teď si motal druhé. Carl sáhl do kapsy a vytáhl krabičku cigaret. Podle azbuky na obale nejspíš taky podpultový pašunk, jak se tady u nás říká. Já neměl nic z toho, tak jsem na Carla udělal gesto dvěmi prsty u pusy a on mi jednu hodil. Zapálili jsme si všichni tři najednou. Jako vždy, chvíli po tom, co poprvé vdechnu kouř, zrychlí se mi tep a najednou mi hrozně hlasitě buší srdce. Ale to vždy trvá jen chvilku. Druhý šluk už tenhle bonus neobsahuje.
"Tak jo, přišel náš čas. jak ho zabijeme?" zeptal se Carl a labužnicky potáhl. Tohle jsem moc nechápal. Mám rád nikotin, ale tyhle cigarety chutnaly jako něco mezi podrážkou a psím lejnem. Svou cigaretu jsem neměl v plánu kouřit moc rychle. To by stejně rychle mohl skončit i tenhle večer.
"Můžeme zajít na most" řekl mark zamyšleně.
Most vlastně není žádný most. Je to jen řada sedmi pilířů odlitých z betonu a protkaných ocelovým drátem. Je to kousek od tady našeho koutku. Dva z nich jsou totiž tak omlácené, že se dá vylézt až nahoru. Je to skoro jako ty čtyři patra ke mě. Dost se tam ale slízají i takové existence, jako feťáci, bezdomovci, příliš opilí pankáči a podobně. Je to tam nebezpečné a po setmění tam nechodíme. Docela mě zajímalo, proč to mark vůbec navrhl.
"Já bych šel do tunelu" navrhl Carl. "Vezmem barvy a začmáráme si" zasnil se a odhodil zbytek cigarety. Nedopalek letěl krásným obloučkem a o dva centimetry minul koš. Napodobil jsem ho, ale já minul o dost více.
"To zní dobře, ale už nemám barvy" posteskl si Mark. On je trochu zvláštní. Moc se nestýká s lidmi jeho věku. Tráví čas hlavně se mnou a s Carlem. A většinou se nechová, jako dospělí, i když mu už je skoro osmnáct. Většinou se chová jako my. Proto ho máme rádi. Se svou výškou a životními zkušenostmi je nám oporou, když nás chce cizí gang vyhnat z našeho koutku.
"Zajdeme k tátovi do dílny. On háže dopotřebované spreje do odpadu, vybral jsem celkem slušně" pochlubil se Carl a sáhl do zadní kapsy kalhot. Carl je do "malování", tak tomu říká a nikdy ne jinak, úplně zblázněný. A, podle mínění starších kluků, co taky malujou, má i talent. Viděl jsem několik jeho velkých prací a musel jsem říct, přes mou nezkušenost, že v porovnání s většinou toho, co je ve městě na zdech k vidění, Carl opravdu maluje hezky. Navíc, ještě nikdy ho nechytla hlídka, takže má navíc čistý štít a to mu leckdo závidí.
"Budeš mít fialovou? Mám nápad" řekl Mark a sáhl také do kapsy. Ale pak si to rozmyslel. Já už vím, že si chtěl ubalit další cigaretu. Sahá po nich podvědomě a teprve pootm si uvědomuje, že ji vlastně zrovna nechce.
Carl z kalhot vytáhl tlustý, černý fix. Pokud vím, nosí ho u sebe pořád. z prostého důvodu.
Vstane a ihned se opře o patník. Cosi zamručí, ale hned jde, jako by se nic nestalo. Sleduju ho pohledem. Jde k budově, ke dveřím. Sundá z fixy víčko a hned se dá do práce. Vůbec netuším, co to kreslí, protože Carl má zvláštní způsob práce. To, na čem zrovna pracuje, je totiž obvykle až do poslední chvíle neidentifikovatelným tajemstvím. Tentokrát tomu není jinak. Co nejprve vypadá jako hlemýžď a posléze jako polovina koně, to se nakonec ukáže být mořskou vílou. Carl má skutečně talent. Ovšem, co jsem mohl posoudit, mořská víla měla nerealisticky vyvinuté poprsí. Já po holkách už nějakou dobu koukám a kdyby se objevila nějaká s takovými přednostmi, asi bych raději vzal nohy na ramena. Ale Carl má zvláštní vkus. Baví se hlavně s tlustýma holkama a občas je štípe do zadku. Zvláštní věc. Kdyby to udělal některým z třídních "modelek", to by byl tanec, panečku! Ale ty obtloustlé holky se chichotají a zdá se, že jim to ani nevadí. No, ne všemu na světě rozumím.
"Musel bych se podívat" řekne Carl po několika minutách ticha, během kterých je plně pohlcen svým uměním. Dokončí poslední detail, levou bradavku, poodstoupí a pozoruje svoje dílo.
"Dobrý" okomentoval kresbu Mark. Opět si balil cigaretu.
"Že jo?" nadhodil Carl a fix rychle schoval, protože zpoza rohu kdosi právě vyšel. Ale nebyl to policajt. Jen zdejší školník. Malůvky si asi nevšiml, stejně, jako fixu, který se obratně z ruky přesunul zpět do hluboké kapsy.
"Co to tady provádíte?" zeptal se. Byl postarší, prošedivělý, měl zapadlé oči, úzké, bledé rty a oblečený byl do menšestráků a šusťákové bundy.
"Chodívali jsme sem jako malí, do školy, tak vzpomínáme" odpověděl Mark okamžitě. On je totiž expert na výmluvy. V mžiku je schopen vymyslet tak neuvěřitelnou příhodu, že to zní až uvěřitelně. Obvykle má dost velký úspěch. Dnes to není nic jiného.
"Ach tak. Já se lekl, abyste... poslyšte, kluci..." začal a úkosem pohlédl na dalšího feťáka, který nedbaje na to, že je stále ještě dost světla, klidně usedl na kolotoč a začal si rozbalovat náčiní. Na tohle se nerad dívám, ale kdykoli se to děje, fascinovaně to pozoruju. Maník obrátí pytlík drogy a rozpustí ji v malé flaštičce s vodou. Nebo s čím. Pak si něčím zaškrtí ruku, natáhne tu vodu do injekce a vbodne si ji do ruky. Občas teče krev. Mě vždy fascinovaly ty k prasknutí napumpované žíly. Vždy mi to přišlo nechutné a zároveň hrozně zajímavé. Chlap pokračoval: "Když už tady jste, kdyby sem ti šmejdi lezli, dáte mi vědět, že jo?" zeptal se a srdečně se usmál, čímž odhalil, že jeho chrup si s tím feťákovým příliš nezadá.
"Jasně, klepnem na vás" odpoví Mark. Carl mlčí a kouká západním směrem. Poslední zbytky oranžové spolkl keř a začalo se stmívat. Chlap se rozloučí a jde pryč. Ani se neohlédne. Carl vytasí fix a na zábradlí začne kreslit něco jiného. Asi rozkvetlou louku. Nebo hromadu koček. Jak říkám, předem není nikdy jasné, co bude výsledkem.
"Dneska se mi ani moc nechce" povídá zase Mark. Opřel se pohodlněji o zeď a přeci jen si balí svou cigaretu. Carl dokončil kresbu, ale není to žádná kresba. Je to jeho jméno, stylizované do rozkvetlé louky. I motýly tam nakreslil.
"Dneska je divnej den" povídám na to já. Mark i Carl se na mě podívají zároveň. Ale hned zas koukají jinam. Oba přemýšlí. O tom, co budeme dělat. Stejně, jako jsme o tom přemýšleli včera. Mark se včera Carla ptal na fialovou. Carl mu odpověděl stejně, jako dneska. Dokonce i moje divno-denná hláška včera zazněla. Divné.
"Je to pořád dokola" potvrdí Carl moje myšlenky. Mark balí cigaretu, zdá se být plně pohroužen do této činnosti, ale přikývnutím naznačí, že poslouchá. Carl si zapálí další cigaretu. Fix opět zaškrábe a opět se z pod jeho rukou začne linout nějaká potenciálně zcela konkrétní abstrakce. Ani si nemusím říkat, hodí mi krabičku. Zapálím si. A je mi trochu líp. Pocit, že není co dělat, částečně zmizel. Podíval jsem se do své ruky, na špalík tabáku v těsném sevření cigaretového papíru, ze kterého se kouří a sem tam odletí nějaká ta jiskřička. Zapálí si i Mark.
Kdybych si tak vzpomněl, kolikátý den už tady tak sedíme, kouříme cigarety nebo marihuanu, civíme na zapadající slunce a přemýšlíme, co budeme dělat. Most? Nebezpečné. Hřiště? Dle Markových slov, leda bych chtěl dostat kapavku. Tunel je fajn, ale od doby, co jsme si spletli hodiny a vlak nás zastihl uprostřed tunelu, inu, raději tam moc nechodíme. A tak sedíme na hřišti, tři osamělé duše, občas se pozdravíme se školníkem a nikam nechodíme. Kdo ví, možná ani nemůžeme. O tom nemůžu nic vědět.
Ale co vím určitě, je to, že údržbář na této škole je spolehlivě mrtvý. Našli ho v jeho dílně. Rozebíral nějakou cívku, nebo co, a zabil ho elektrický proud.
Přes to mi není divné, že po nás chtěl, abychom ho upozornili, kdyby mu sem lezl nějaký feťák. Vlastně to dává dokonalý smysl. Tenhle koutek je samozřejmě posprejovaný a počmáraný, ale je tady čisto. Je zde koš a ten používáme. Jen pod ním je množství vajglů, které nezasáhly cíl. A fetky by mu tady rozsévaly použité jehly. A pod lavičkou, která je o kus dál, by se povalovaly vyškrábané pytlíky, které páchnou po chemii. Kdepak. Žádní malí haranti. Žádní vandalové. Žádné tvrdé drogy. Ne na tomto hřišti. Ne, dokud jsme tady my. My si svoje místečko na slunci ohlídáme. Ohlídáme patník, o který se vždy opíral Carl. Ohlídáme zídku, na které sedí Mark. Proč někam chodit? Ohlídáme tři keře a jeden stromek, co roste na pozemku školy. Ohlídáme kanálový poklop, do kterého tekla krev. I ty další dvě tmavé skvrny na chodníku. Ty taky ohlídáme. Proč bychom se měli hnát někam pryč? Tady jsme hrdinové. Hrdinové dneška, který nikdy neskončí. A co na tom, že pro nás končil už dávno?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 24. března 2017 v 10:11 | Reagovat

I takhle bohužel můžou lidé dopadnout...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama