Zkouška ohněm

28. prosince 2015 v 21:35 | V. Pain |  Ostatní
Smál jsem se. Smál jsem se, až jsem se za břicho popadal. Nešlo jinak, křečovité záškuby bránice byly bolestivé a tlačit oběma rukama na volná žebra byl jediný způsob, jak tuto bolest zmírnit. Smál jsem se. Protože jsem musel.

Začnu od začátku. Jmenuji se John Smith, což ovšem není zajímavé, protože jen v ulici, ve kterém bydlím, je Smithů asi šest. Johnů ještě více. A to ta naše ulice není moc dlouhá.
Pracuji jako účetní. Můj život by se dal alegoricky ztvárnit jako hora papírů, po které se s tváří zbrocenou potem snažím vyšplhat až do chrámu dnešní uzávěrky. Den co den ve společnosti papíru, čísel a levné kávy z automatu.
Nemám auto, přítelkyni, psa ani kočku. Nikdo z řečených se mnou dlouho nevydržel. Auto, uznávám, padlo mou vinou. Občas trpím výpadky pozornosti a jak s autem jednou vjedete do řeky, můžete si být jistí dvěma věcmi. Za prvé, jeho velikost se nijak nezmenší. Za druhé, za šrot nedostanete dost na nové auto.
Ostatní se na mě vykašlali. Je to tím, že nejsem zrovna dvakrát veselá kopa. Neznám vtipy a pokud se ke mě nějaký dostane, obvykle ho sice pochopím, ale možná právě proto na něm neshledám nic zábavného. Nesměju se. Potichu, nahlas ani uvnitř hlavy. Vtipům, fejetonům pod čarou, lidem pod parou, dětem v Africe, prostě se nesměji. Psa to bavilo nejdéle, ale nakonec i ten radši skočil pod poštovní auto. Nemohl jsem se na něj zlobit. A to nejen proto, že se špatně zlobí na hromadu kouřícího masa. Pošťák měl dost na spěch.
Bydlím v domku, na který se nemusíte jezdit dívat, protože jeho fotka je v každém katalogu levného bydlení. Jednopatrový dům s lomenou střechou, malinká půda, kam nic nedávám, a malý sklep, který zeje prázdnotou. A jinak tři místnosti, zařízené účetním, který se nesměje, kuchyně, kterou nepoužívám a koupelna, kterou používám ráno a večer. Zahrada, na které nerostou květiny, protože ty, na rozdíl od trávníku, potřebují starost. Trávník stačí jednou za čas posekat. Ani to nemám rád.
Do práce jezdím každý den, nadzemní dráhou, trávím v ni čas od osmi do dvanácti. Pak mám pauzu na oběd, načež v práci strávím čas od jedné do čtyř. A pak jedu nadzemní dráhou zase domů. Od zastávky je to osm minut pěšky k mému neoplocenému pozemku. Na té cestě jsem byl již třikrát okraden, ale vždy cestou zpátky. Nikdy ráno. Dává to smysl, komu by se chtělo pracovat ráno?
Když skončím v práci a absolvuji cestu domů, sednu si do křesla a čtu si noviny. Nezajímají mě, ale musím přeci něco dělat. Dívat se na televizi mě nikdy nebavilo. Stejně tak chodit do klubů nebo lepit dřevěné lodičky a vkládat je hrdlem do lahví od whiskey. Nepiji alkohol a na modelářství nemám šikovné prsty. Ani náladu. A tak čtu noviny. A to stejně jen burzovní sloupky. Také k ničemu, nevěnuji se obchodu, jen skládám účty. O těch se nikde nepíše. Pokud se tedy nemluví o státním dluhu. Ani ten mě nezajímá.
Telefon, který visí na zdi v chodbě, zvoní jednou do týdne. Když ho zvednu, ozve se milý hlas, nabízející mi vysavač, pračku nebo toustovač. Případně dovolenou. Někdy řeknu, že nemám zájem, jindy zavěsím, aniž bych cokoli řekl. Dovolená? K čemu by mi byla dovolená?
Moje rodina žije pět tisíc kilometrů od místa, kde žiji já. Nestýkáme se. Nemáme dobré vztahy ani o čem vlastně mluvit. Nemám přátele nebo sourozence, kolegové v práci jsou jen kolegové v práci. Nechodím s nimi na skleničku, protože když se napijí, začnou chrlit vtipy. A já se nesměji. Takže do té společnosti stejně moc nezapadám.
Když jdu večer spát, v hlavě mám prázdno. Nemyslím na nic, na zítřejší práci, na faktury ani na rozvahy. Nemyslím na sekretářku, o které vím, že spí s mým šéfem. Vlastně nespí, ale to mě nezajímá.
Takže jako každé ráno jsem vstal, umyl si zuby, hodil do sebe dva tousty s marmeládou, vzal si tašku a vyšel před dům. Soused v domě nalevo mě pozdraví, já pozdravím jeho. Jako každé ráno. A pak jsem šel na stanici nadzemky. Ve vzduchu voněl asfalt a spaliny aut, které v tuto hodinu opouštěly útulné garáže, aby se celý den proplétaly zácpami a odíraly si draze nalakované boky karoserií o jiné draze nalakované boky karoserií. Já jel nadzemní dráhou. Ta nemůže vykolejit, ani nabourat. Ne, že bych se bál o svůj život, ale nechci přijít pozdě do práce.
Jako každý den jsem od stanice šel pět minut k budově, ve které pracuji. Vrátný mě nezdraví, protože já nikdy nepozdravil jeho. Jemu to nevadí, mě to vyhovuje. Tiše proklouznu k výtahům a snažím se nedat se s nikým do řeči. Není to složité. Dělám to tak každé ráno už šest let.
Výtah mi cinknutím oznámil zjevný fakt, že jsem ve svém patře. Moje kancelář je skoro na konci chodby, osmnáct metrů od výtahu. Po stranách stojí květináče s nějakou rostlinou, která plní ovzduší nesnesitelně sladkou vůní. Rychle jsem prošel chodbou a zachytil několik útržků rozhovorů. Banální věci, jako rodina, dovolená, nemocný pes nebo dcera. Běžné věci, které se mě stejně nijak netýkají.
V mé kanceláři sedí Bob Kardelow. Je to obtloustlý muž, bodrý a dobrosrdečný požitkář. Můj přesný opak, protože já mám husté vlasy, on pleš, já jsem vychrtlý úředník, on je tlustý úředník. Ale říká o sobě, že je podsaditý. Hádat se s ním by znamenalo mluvit s ním, proto to nedělám. Jako každý den mám na stole krabici s účty. Než ji otevřu, musím zpět na chodbu. Stojí tam automat na kávu.
Poslouchám, jak do plastového kelímku blemcne kávová směs, načež se na ni vevalí horká voda, vonící chlórem. Jakmile kávu zamíchám, ten pach zmizí. Kelímek je horký, ale já už vím, že stačí trochu kávy odlít do květináče hned vedle. Pak jej lze tu vzdálenost k mému stolu přenést za horní okraj, aniž by mé prsty utrpěly újmu.
Dnes se mi nedařilo, při procházení dveřmi jsem kelímek už nemohl udržet v rukou. Proto jsem místo svých obvyklých pěti kroků udělal jen tři. Samozřejmě, že když jsem chtěl kelímek položit na stůl, vzal jsem jej dnem o hranu stolu. Káva se rozlila po stole a začala stékat ze stran. Nikdy nekleji, ani nahlas, ani v duchu. A to i přes to, že tato situace by takové jednání jistě ospravedlnila.
Bob neřekl nic, jeho káva byla vypitá a já věděl, že si během pár desítek minut půjde pro novou. Já ne. V kelímku zbyla dobrá polovina tekutiny a to mi stačilo. Nepiji kafe pro kafe. Je to jen rituál, kterým začínám směnu. Nic víc.
Ve třetí zásuvce mého stolu mám krabici vlhčených ubrousků. Obvykle je používám na ruce, abych nebral účtenky do zpocených rukou. Archivují se a pokud se zamastí, zkracuje se doba jejich čitelnosti. Nyní dobře posloužily k tomu, abych se zbavil kávové záplavy, která už nějakou dobu ničila levný koberec na podlaze. Podobných skvrn na něm bylo více.
Jakmile jsem se této ekologické katastrofy zbavil, usedl jsem za svůj stůl, napil se stydnoucí kávy a otevřel krabici s účty. Firma, ve které pracuji, se zabývá importem elektrických spotřebičů a jejich následné dodávání do prodejen. Což znamená dennodenní nákupy stovek položek, z nichž každou je třeba zanést do účetní knihy pod aktuální datum. Jak je zvykem, se zpětnou, jednodenní, platností.
Dnes byla krabice spíše poloprázdná. Zamrzelo mě to, protože jsem si snadno spočítal, že budu hotov již kolem půl jedenácté a až do pauzy na oběd nebudu mít do čeho píchnout. Nicméně nebylo možno jinak. Začal jsem tedy účty skládat na stůl, podle typu a času příjmu. Nespěchal jsem, nikdy nespěchám, protože chyba by mě mohla stát velkou část mého platu. Ne, že bych měl strach z bídy, protože mi z každé výplaty zbývá větší polovina. Tu stejně ukládám do banky a nikdy mě nenapadlo využití těch peněz. V mém životě není nic, co by mě lákalo a na co bych potřeboval peníze.
Zanesl jsem první účet, když do okna mé kanceláře cosi narazilo. Byl to pták se světlým peřím a do okna narazil tak razantně, že zůstal ležet na parapetu. Sklo vydrželo, i přes to, že se stále chvělo zadrženou energií nárazu. Pěvec se nehýbal. Doufal jsem, že se probere nebo spadne dolů, protože mít za oknem mrtvolu, to není něco, co by se běžnému účetnímu hodilo do účtů.
U osmého účtu se pták probral. Nejprve začal bít křídly do parapetu, což vydávalo plechové a škrábavé zvuky. Bob ptáka sledoval se zaujetím, já se snažil jeho pokusy o postavení se na vlastní nohy ignorovat. Ale příliš se mi to nedařilo, pták dělal hluk a bil křídly kolem sebe. Na skle se objevila šmouha od krve. A pak se pták odrazil křídlem příliš prudce a přepadl přes okraj.
"Viděl jsi to?" zeptal se Bob a mě napadlo, že jeho zbytečné otázky mi dnech skutečně chyběly. Jak bych to mohl nevidět, když je okno ani ne dva metry od mého stolu a mezi tím nic nestojí? Já se snažil jen soustředit na svou práci. Neměl jsem ve zvyku se zajímat o své okolí. Nechtěl jsem se splést, moje práce musela být bezchybná. Zda mám pojištění zodpovědnosti? Jistě, že ano, pro účetní této společnosti je nařízeno interním zákonem. Ale to není důvod, abych dělal chyby.
U osmnáctého účtu do okna narazil pták. Měl světlé peří a křídla od krve. Narazil do skla tak silně, že se na jeho dokonalém povrchu objevila prasklina. Padl na parapet a nehýbal se. Neušlo mi, že se vše odehrálo naprosto přesně tak, jako před chvílí. Ani Bobovi ne, ale nekomentoval to. Jen se zaujetím sledoval, zda se pták i nyní pokusí postavit. Ale nezkusil to.
Rozbité okno značilo nepříjemnosti. Jeho výměna totiž nebude trvat půl hodiny, ale spíš půl dne. A já budu muset svou práci přesunout jinam. To mi velice vadilo, protože zde jsem měl určitý systém, který bránil chybám. Neměl jsem strach z chyb. Ale změna systému, to je něco jiného. To je chyba sama o sobě. Pták se nehýbal.
U posledního účtu mě překvapilo, že byl za dva pytle psího žrádla. Udivilo mě to, protože to nebyl artikl, jakým by se společnost zabývala. Nenapadala mě jediná možnost, jak takovou položku využít. Z čehož plynul jasný problém, kam položku zanést?
Nakonec jsem se rozhodl ji umístit na oběžný majetek. Koneckonců, psí granule nelze skladovat roky na skladě. Lze je odeslat dál, což pro mě znamená jednu fakturu v zítřejší bedýnce, nebo je to pro někoho ze zaměstnanců a tedy žádná práce pro mě. Ať tak či tak, nezajímal jsem se.
O půl jedenácté jsem byl hotov. Bob, který se s prací vždy loudal, byl vprostřed svého dnešního pracovního přídělu, ale nezdálo se, že by si naříkal. Bral účet za účtem, zapisoval, občas použil kalkulačku, která jeho stůl prakticky neopouštěla. Cvakání tuhých kláves na tom prehistorickém přístroji mi vždy lezlo na nervy. Já kalkulačku nepotřebuji, nikdy jsem ji nepotřeboval. Zlobilo mě, že můj kolega v kanceláři ji potřebuje, a že si nemůže pořídit nějakou, která nedělá hluk. Otravné cvakání kláves mi hrálo na nervy. Ale co jsem mohl dělat? Nikdy jsem kancelář neopustil před polední pauzou, jednu kávu už jsem dnes měl a říct mu, aby svůj počítací stroj nepoužíval jsem také nemohl. Jednak ho potřeboval tím primitivním způsobem, jakým jej potřebují neschopní účetní, jednak by to znamenalo, že bych s ním musel mluvit. Tiše jsem tedy přestával monotonní zvuk, s jakým dělal svou práci. Šustění papíru mi nevadí. Ani zvuk, s jakým se účtenka přicvakne ke stránce úřední knihy. Ale zvuk, s jakým sčítal tři čtyřciferná čísla, mi lezl na nervy tím vlezlým způsobem, jaký u jiných lidí nakonec vede k výbuchu a nechápavé reakci okolí. Mě se tohle nikdy nestalo. Své podráždění jsem byl vždy schopen uklidit do podvědomí a uhasit jej hromadou šotoliny ryzího nezájmu.
Minuty se vlekly, delší ručička hodin se sunula s monumentální pomalostí. Věděl jsem, že civět na hodiny nijak neukrátí mé čekání na polední pauzu. Nedá se říci, že bych se těšil. Chtěl jsem jen odejít z kanceláře, pryč od mrtvoly ptáka na parapetu a nesnesitelného cvakání kláves na Bobově Casiu. Proto, když se malá i velká ručička konečně setkaly u čísla dvanáct, neudělalo mi to radost. Bob, ten zářil, protože on jídlo považoval za radost. Nechal svou práci na stole, jak byla, odsunul kolečkovou židli a odešel z kanceláře. Opět jsem cítil hluboké podráždění. Na jeho stole byl nepořádek a já s tím nemohl nic udělat.
Nespěchal jsem. Nepotřeboval jsem na jídlo celou hodinu. Vždy chodím do stejného podniku, protože již ví, že si vždy dám to samé, a proto mě neobtěžují s dotazy, co si vlastně přeji. Proto, jakmile jsem usedl k rohovému stolku v kavárně Lotos, aniž by na mě promluvila, mladá servírka přede mě položila dvě masové rolky a plechovku nealkoholického piva. Na talíři byly rovněž dvě poloviny rajčete. Nemám rád rajčata a zákon o povinné zelenině ke každému jídlu mi leze na nervy. Stejně, jako fakt, že se místo, kde se hlavně lidé chodí najíst, jmenuje kavárna. Ten zjevný nesoulad mě drásal.
Když jsem dojedl, došlo mi, že jsem celý den podrážděný. Udivilo mě to, protože jsem si kdysi předsevzal, že budu stoický, praktický a že se nebudu zbytečně rozčilovat hloupostmi. Pokoušel jsem se uklidnit, ale z nějakého důvodu to nešlo. Byl jsem mrzutý a začal jsem být nervózní z toho skoro zapomenutého pocitu. A pak do výlohy narazil pták. Měl světlé peří a na křídlech krvavé šmouhy. Velké sklo se zatřáslo a od nějakého stolu dál jsem slyšel vyjeknutí. Nějaká hloupá husa se lekla a porušila tím můj odpolední klid na oběd. Vlna podrážděnosti se opět trochu zvedla a já ji nedokázal odsunout do hlubin podvědomí. Co se to se mnou děje?
Měl jsem ještě deset minut, takže jsem se pokoušel ten pocit analyzovat. Ale ať jsem se snažil sebevíc, nemohl jsem na to přijít. Neměl jsem důvod být podrážděný. Kromě ranní nehody s kávou a nesnesitelného kolegy v kanceláři se mi nic zlého nestalo. Kromě té nevychované ženštiny tady v kavárně a idiotského ptáka, který se marně znovu a znovu pokouší spáchat sebevraždu, se dnes nestalo nic, co by odlišovalo můj běžný den od dneška. Tak proč jsem měl pocit, že každou chvíli začnu řvát po lidech kolem sebe?
Než mi skončila pauza, nepřišel jsem na nic. Zůstala mi jen nejasná zkazka, že jsem dnes něco neudělal. Něco jsem zapomněl. Ten pocit, když si nejste jistí, zda jste vypnuli kávovar. Nejistota, která vás drásá i přes to, že vlastně o nic nejde. Hloupost, která vám ale vleze pod kůži jako svrab a které se nedokážete zbavit. Když jsem kavárnu opouštěl, při zavírání mi veřeje vyklouzla z ruky, což mělo za následek, že jsem praštil dveřmi. Byla to rána mnohem hlasitější, než když narazil pták do skla. Ta dáma opět vyjekla a mě najednou popadl vztek. Bylo to tak nečekané, že jsem byl sám překvapen. Co se to se mnou děje?
Na cestě zpět do kanceláře jsem musel projít jednou ulicí, která, dejme tomu, nemá dobrou pověst. Nikdy se mi tam nic nestalo, ale pokud by mou prací byla statistika kriminality, znal bych tuhle ulici centimetr po centimetru. Došlo zde ke třem vraždám, jednomu znásilnění a nepočítaně přepadení. Nebylo tedy překvapivé, že jsem se k podobnému incidentu připletl. Nikdy se mi to nestalo.
Byl jsem zrovna v polovině cesty, když z druhého konce najednou někdo doslova vlétl dovnitř. byla to dívka, dle vzhledu studentka některé zdejší střední školy. Boty na podpatku ji nedopřály dost stability, takže sebou praštila do hromady odpadků u paty jednoho z mnoha kontejnerů, kterými byla ulička po levé straně obložena. Má první myšlenka byla, že děvče přebralo. Pohoršil jsem se. Nebyla ani jedna hodina.
Když do uličky vkráčel mladík s punčochou na hlavě, od pat ke krku mi projelo mrazivé zamravenčení. Ten kluzký pocit strachu o vlastní bezpečí, jaký poznali jen lidé, které někdo se zbraní v ruce přepadl. On měl v ruce nůž, levný vystřelovák, vhodný leda jako nástroj pro zvyšování sebevědomí. Ten mladík jej asi ani nepotřeboval, ale patřil k jeho řemeslu. Přiskočil k dívce, pokoušející vstát a nakopl ji do žeber. Dívka se překulila do odpadků a dušeně vykřikla. Rána ji vyrazila dech.
Nevěděl jsem, co dělat. Tak jsem šel dál. Byl jsem připraven utéct a doufal jsem, že zločinec bude dostatečně zaměstnán dívkou. Typoval jsem jej na zloděje, ale tento odhad vzal za své, když bez zájmu překročil tašku, kterou dívka upustila během svého neslavného odpadkového letu. Místo toho ji vzal za vlasy a surově ji hlavu vrazil do hromady odpadků. Ozval se zvuk párané látky a dívčina sukně vzala za své. Ta jen naříkala a nebylo rozumět, co říká. A také plakala. Já se snažil být dost potichu, aby si mě nevšiml. Vypadalo to, že budu mít štěstí. Násilník si mě nevšímal, jednou rukou držel zmítající se dívku za vlasy, druhou zápasil s vlastními kalhotami. Zdá se, že dnes do statistiky kriminality přibide jeden záznam, proběhlo mi hlavou. Tedy, pokud to ta dívka nahlásí. A přežije. Aby měl volnou ruku, musel odložit nůž.
Byl jsem zrovna za jeho zády, pouhé tři metry od bezpečí hlavní ulice, když si mě všiml. To už do dívky dávno vnikl a ta přešla z tichého nářku na plačtivé kvílení v rytmu, s jakým přirážel. Že otočil hlavu byla nepříjemná shoda náhod.
"Co tady kurva děláš ty zmrde?" zeptal se, aniž by přerušil činnost. Neodpověděl jsem, neměl jsem v úmyslu se do ničeho zaplétat. Místo toho jsem zrychlil krok a co nejdříve zahnul do hlavní ulice. Ještě jsem slyšel jeho výsměšnou poznámku, že je rád za svět, kde jsou lidé příjemně zbabělí. Jeho průpovídky mě vpravdě nezajímaly. Brzy jsem měl v hlavě zase jen účty. A stále ten neodbytný pocit, že mi něco chybí, že jsem něco neudělal.
Sotva jsem došel do kanceláře, udivilo mě, že jsem Boba neviděl za jeho stolem. Obvykle si pauzu na oběd kracoval, i přes své gurmánství, aby mohl odpoledne dříve domů. Věděl jsem, že má doma rodinu, ke které spěchá. Bylo mi to jedno, pro mě to znamenalo, že poslední půl hodinu pracovní doby mám klid.
Nedostavil se ani po hodině. Ani do konce směny. Nevadilo mi to, proč taky? Přenesl jsem se přes to, že je na jeho stole nepořádek. Ale to byla jeho zodpovědnost, ne moje. Přijde o výplatní bonus, což se mě týkalo pouze tak, že to budu muset na konci měsíce zanést do účetní knihy. Na cestě k výtahu jsem se dozvěděl, aniž bych se ptal, samozřejmě, že Bob měl nehodu. Dvě účetní si potichu, ovšem procítěně, povídaly, že se pan Kardelow připletl k nějakému zločinu. Nezachytil jsem z toho hovoru nic moc, protože mě nezajímal, ale i tak jsem se dozvěděl, že se snad snažil pomoci nějaké dívce, kterou přepadl nějaký diletant. Napadlo mě, že se to mohlo stát mě, kdybych nebyl prozřetelný a agresivního násilníka se pokoušel inzultovat. Bob byl dobrosrdečný blázen a dostal, co si zasloužil, napadlo mě, když se dveře výtahu zavřely a ten se jal klesat. Dvě patra před přízemím se zastavil, aby nastoupili dva zaměstnanci, které jsem sotva znal. Mluvili spolu o stavu burzy a já je v duchu proklínal, že nejsou schopní dvě patra sejít pěšky a musí mě obtěžovat svými zbytečnými řečmi.
Když jsem opouštěl budovu, vrátný na mě ani nepohlédl. Šel jsem pomalu, protože jsem měl čas, můj spoj měl jet až za deset minut. Když jsem vystoupal po schodech na nástupiště, zjistil jsem, že má navíc spoždění. Tabule hlásala, že přijede až za dalších deset minut. Proklel jsem tuhle malou nespravedlnost. Na nástupišti byli lidé všichni žvanili jako pominutí. Mimo jiné jsem zaslechl i dvě ženy, jak se baví o dnešním zločinu. Dívka prý skončila v nemocnici, ale nepřežila ten útok. Stejně jako ten, co se ji pokoušel zachránit. Když ho odváželi, prý hodně krvácel. A prý, hrdina. Kdepak, Bob byl obyčejný trouba. Zbytečný risk pro někoho, koho neznal.
Když konečně přijela nadzemka, nastoupil jsem a sedl si blízko ke dveřím. Nerad zbytečně chodím a výhled je stejný u každého okna. A není oč stát. A tak jsem jel a v hlavě jsem měl krom obvyklého prázdna stále onen pocit čehosi nedokončeného. Nezapomněl jsem zavést nějaký účet? Nebo zamknout kancelář? To by přeci nevadilo, od toho vrátný po konci směny celou budovu kontroluje. Nebo jsem zapomněl na něco jiného? Vlak monotonně hučel a občas drcnul, když najel na výhybku.
Když jsem konečně vystoupil na své stanici, přivítalo mě hlasité psí vytí. Byl to drásavý a velice otravný zvuk. Opět se ve mě vzdula vlna pohoršení. Snad možná dokonce vzteku. To si lidé nemohou ty zatracené čokly lépe hlídat? Musí je nechávat na zahradách a nechat je, aby dělali svým hnusným štěkotem a vytím peklo ze života normálních lidí? Opravdu se tady nikdo nemůže chovat trochu ohleduplně?
Za tři minuty chůze se vytí stalo hlasitějším a já už věděl, čím to. Skupina výrostků uvázala psa ke sloupu. Od obojku ke sloupu byl na dvě pěsti délky uvázán řemenem, což mu znemožňovalo útek nebo útok. Čtyři mladíci jej střídavě mlátili prknem a stříkali na něj slzný sprej. Zvíře se bránilo, snažilo se vyprostit, krk kolem obojku byl tmavý krví z rozedřené kůže, čenich i oči zvířete byly po kapsicinové sprše opuchlé a u nozder se skvěly kapičky krve. Mladíci se smáli, šprýmovali a bili do chyceného zvířete, kopali jej a nadávali mu. Dost hlasitě.
Byl jsem skutečně rozlazený. Mohli to přeci dělat kdekoli jinde. Ale to ne, oni musí dělat rozruch zrovna v mé čtvrti. Ne, že bych podobné věci viděl poprvé, ale vždy mě rozčilovalo, že s touhle svojí pochybnou zábavou nemohou jít někam do ústraní. Ruší tady klid a klidně bych vsadil svůj výplatní bonus, že až skončí, nechají tady ležet tělo, takže tu nakonec zůstane jen nesnesitelný zápach, s jakým se tělo mění v prach. Opět ta vlna odporu. Přidal jsem do kroku. Zvíře vylo a kňučelo a mladíci se smáli. Tolik hluku. Nesnášel jsem je.
Brzy jsem zatočil do své ulice. Těšil jsem se domů, i když jsem nevěděl, proč. Pak mě napadlo, že až zavřu dveře, vytí týraného zvířete bude snesitelně utlumeno. I na tři ulice se totiž jeho zoufalé kvílení neslo s razancí, která rvala uši. Hluk, tolik hluku. Moje podrážděnost se ani tentokrát nedala zasunout do hlubin podvědomí.
Před mým domem stála nějaká osoba. Pestrobarevné oblečení, ozdobené čínskými mincemi, kůže snědá, ale ne černá, jako u afričanů. Vypadala komicky, ale to jsem samozřejmě nemohl ocenit. Když se na mě otočila, viděl jsem, že má křivý nos, hluboké, hnědé oči a velká ústa. Když mě uviděla, mohl jsem zjistit, že by potřebovala navštívit odborníka dentistu. Měl jsem v plánu prostě jen projít a nemluvit na ni, i kdyby se ona pokoušela mluvit se mnou. Byl jsem už skutečně naštvaný za celou tu nespravedlnost, která začala rozlitou kávou a končila touhle otravně okounějicí osobou, která se bůh ví proč usadila zrovna před mým domem.
"Proč se nesmějete?" zeptala se. A já toho měl zrovna dost. Měl jsem chuť se na ni rozkřiknout, ať si nechá svoje vtípky pro někoho jiného, aby přestala žebrat nevhodným způsobem a klidila se z této slušné čtvrti. Psí vytí utichlo. Ta žena, jak jsem nyní postřehl, nejspíše o mnoho starší, než já, se podívala tím směrem. Prošel jsem kolem ni.
"Proč se nesmějete?" zeptala se znovu. A já, nevím, co mě to popadlo, jsem byl najednou plný vzteku. Otočil jsem se a ženu uhodil, dlaní ruky přes obličej. Dal jsem do té rány sílu, mé pohyby vedl vztek. Sotva se tak stalo, ptal jsem se sám sebe v duchu, proč jsem to udělal? Bude mě žalovat za napadení, copak mi takové problémy stojí za to? Žena padla na kolena a přitiskla si ruku na opuchající tvář. Třásl jsem se zlostí, na ni, na sebe, na svět.
"Proč se nesmějete?" zeptala se znovu. Drž hubu, odpověděl jsem ji v duchu.
"Proč se nesmějete?"
"Drž hubu" zařval jsem a podruhé ji uhodil.
"Proč se nesmějete?"
"Drž kurva hubu" zařval jsem a vrazil ji druhou ránu. Padla na trávník.
Rozhlédl jsem se, zda mě nikdo nevidí. Pokud nebudou svědci, nikdo téhle bláznivě vyhlížející stařeně neuvěří, že ji zbil bezůhoný účetní firmy zabývající se importem elektroniky. nikde nikdo nebyl. Otočil jsem se zády ke klečící ženě a šel po svém trávníku ke svému domu.
"Proč se nesmějete?" zeptala se. Zastavil jsem.
"Copak jste si slíbil před osmnácti lety?" změnila otázku. To už jsem byl rozhodnut, že tentokrát ji nakopnu. A to tak, že silně a důkladně.
"Váš otec umřel, nebo ne?" řekla tiše. Mě se třásly ruce prostou nenávistí a pomalu jsem se k ni blížil.
"Proč se nesmějete?" zeptala se znovu. A podívala se mi do očí. Nebyly hnědé. Byly černé, byly jako dvě díry v obličeji, díry do nikam. Zdvihl jsem pěst. Měl jsem v úmyslu ji uhodit takovou silou, jakou jsem měl k dispozici. Vší silou. Vybít si na někom všechny ty podlosti, které se mi dnes přihodily, vymlátit z ní touhu otravovat mě nesmysly.
Do hlavy mi narazil pták. Měl světlé peří a na křídlech šmouhy od krve. Byla to taková rána, že jsem udělal dva kroky stranou a upadl na trávník. Když jsem otevřel oči, stará cikánka klečela na kolenou a upírala na mě ty dva strašné otvory v obličeji. Pták stál vedle ni, zbrocen svou i mojí krví. Za cikánkou stála dívka. Rozcuchaná, v potrhaném oblečení, odhalující krvácející rány, modřiny, pod okem měla krvavý monokl. Po jejím boku stál pes. Na jeho srsti, místy slepené krví, byly černé skvrny a z nich svítila růžová kůže, znetvořená puchýři, jaké způsobuje oheň. Místo očí měl dva krvavé otvory a u nozder mu pukaly krvavé bubliny, mordu měl černou sraženou krví. A vedle stál Bob. Na jeho krku byla široká rána, ze které unikaly bubliny. Chrčel a klátil se, košili měl celou špinavou, vepředu od krku až k pasu černou jeho vlastní krví.
"Proč se nesmějete?" zeptala se cikánka. A já se začal smát. Smál jsem se, doslova jsem řval smíchy. Ten smích brzy začal nesnesitelně bolet. Ale já se stále smál. Nevěděl jsem, čemu se směju, z očí se mi řinuly potoky slz, nezastavitelný a nevysvětlitelný proud. Smál jsem se, až jsem se popadal za břicho. Nešlo jinak, křečovité záškuby bránice byly bolestivé a tlačit oběma rukama na volná žebra byl jediný způsob, jak tuto bolest zmírnit. Smál jsem se. Protože jsem musel.
"Předsevzal jste si, že se budete smát, až váš otec zemře" řekla cikánka. Zněla jako by z velké dálky.
Bolest pojednou začala stoupat. Stále jsem se smál, ty šílené křeče nepolevovaly. Když bolest došla k prsní kosti, svět se najednou zatočil. Padl jsem tváří do svého trávníku. Smál jsem se, aniž bych se mohl pohnout. Obličej mi tiskla hlína, která smrděla výkaly, mými výkaly, ústa se plnily slinami, ale já se nemohl zvednout, otočit hlavu, jen se smát. Smál jsem se, dokud mi stačil dech, a pak, když jsem zjistil, že nemohu zvednout hlavu, že se nemohu znovu nadechnout, když bolest v trupu vzrostla ve strašlivou agonii, smál jsem se dál.
A když mě další den našli, nikoho vůbec nepřekvapilo, že se ten nevýrazný a nepřátelský pán účetní zadávil vlastními zvratky před vlastním domem, s ústy plnou vlastního trávníku. Nikdo se nedivil. A nikdo nebyl smutný.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kika Kika | E-mail | Web | 29. prosince 2015 v 21:44 | Reagovat

páni, neuvěřitelná povídka, moc se mi líbila, skvěle vystihnutý charakter (i když mám pocit, že pan účetní mi v některých chvílích nebyl vůbec sympatický)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama