Proč?

29. prosince 2015 v 19:14 | V. Pain |  Horor
Chladný vítr odnesl pach zetleného listí někam do dáli. Zbytečně, na zemi ho byla souvislá vrstva. Holé stromy zdvihaly větve k temnému nebi. Slunce zapadlo a nechalo za sebou jen rudý odstín oblohy kolem západního obzoru. Přes nebe se táhly mraky, takže vypadala, jako by do ni někdo vypustil všechnu ropu všech moří světa. Když nefoukal vítr, vzduch byl těžký jako víko zakopané rakve.


Malá myš vyběhla zpoza drnu, následována černobílou kočkou. Byla těsně za ni. Malé, vyděšené zvířátko mělo závod prohraný, ale instinkt mu nedovolil boj o život vzdát. A to i přes to, že každý příští skok kočky mohl tenhle závod ukončit. Kočka to věděla a tak čekala, nespěchala. Hra na kočku a myš je nejstarší hra vůbec. A stále velmi oblíbená.
V posledním sebezáchovném pokusu myš vběhla do díry v plotě. Kočka se tou samou dírou mohla snadno protáhnout také, takže tento pokus byl vyloženě symbolickou záležitostí. Příští pohyb kočky měl být jejím rekviemem. Kočka ale, zcela nelogicky, před dírou v plotě prudce zastavila. Zaprskala a s naježenými chlupy utekla do šera, které halilo svět s čím dál větší neústupností. Bojového ducha vystřídal strach. Ne, živočišný děs. Zvíře prchalo a kožich mělo naježený, jako by dostalo ránu elektrickým proudem.
Za plotem, sežraným rzí a porostlým mechem, byla zahrada s výše popsanými stromy, vrstvou zetleného listí, nad tím olejnatá obloha. A rudý obzor, proti kterému se rýsoval starý dům. Stará, cihlová budova s velkými, tabulkovými okny, z nichž minimálně polovina byly popraskané, nebo úplně vymlácené. Dům vyhlížel opuštěně, k čemuž přispíval zjev střechy, která byla v dezolátním stavu a místy se propadala, zrezivělé okapy, které visely jako kosti z otevřené rány a odpad všeho druhu kolem. Ani jeden nápis na zdi. Ani jedna nedbale odhozená injekční jehla. Nejen kočky se sem bály. Taky feťáci, squoteři a vůbec všichni.
Dojem opuštěnosti kalilo jediné okno, ze kterého se lilo matné světlo. Bylo skoro slepé prachem a mastnotou. Ale stejně bylo vidět dovnitř. Prostor osvětlovala malá televize. Vrhala své černobílé světlo na křeslo, v němž seděl. Díval se na ni, ale nezdálo se, že by ji viděl. Spíš se díval jakoby skrz ni. Ve skelném pohledu se odrážela zrnící obrazovka. Jinak nic.
Přes okno šlo vidět ještě knihovnu s několika svazky, kterých se už dlouho nikdo nedotkl. Stolek, na kterém stála televize a vzadu krb. Na jeho římse byly dva rámečky. Jeden za prasklým sklem ukrýval fotku asi třicetileté ženy. Usmívala se. Druhý rámeček byl položen obrázkem na římse, aby nebyla vidět. Vše pokrývala souvislá vrstva prachu. Působilo to dojmem muzea voskových figurín, kam lidská noha niky nevkročila.
Sklo se mírně zamlžilo, jako by na něj někdo dýchl. Pak prasklo. Kdyby se prasklina promítla do pokoje, jediný její obyvatel by byl o hlavu kratší. Ten zvuk ho probral z neklidné dřímoty. Podíval se po hluku. Praskliny si všiml, až když přimhouřil oči. Když se sklo v malém fleku zamlžilo podruhé, zbledl a roztřásl se, jako by měl těžkou zimnici. Neměl už skoro vlasy, zbývalo mu několik šedivých pozůstatků na spáncích a na zátylku. Z obou míst se mu spustil pot studený jako led. Pálil v čerstvých škrábancích na holé kůži hlavy. Nevnímal to.
Je to tady zase. Třásl se. Ale už ne jako před týdnem, měsícem, rokem. Byl unavený. Unaveně se třásl. Srdce zrychlilo v očekávání, ale on zůstal bledý, jako stěna. Pohlédl na znamení, které vlastní krví nakreslil na zeď, aby tohle přestalo. Stejně jako vše ostatní i tohle fungovalo jen chvíli. Když jeho oči přivykly tmě, zbledl o další odstín. Symboly krvácely. Vypadalo to, jako by se rozpouštěly, ale olejnaté kapky vytékaly z nich, aniž by se symboly nějak narušily. Černé, pomalu se plazící kapky. Krev. Krev? Černá jako tuš? Hustá jako vyjetý olej? Krev? Třásl se.
Televize zrnila a vydávala hvízdavé zvuky. A také z ni vycházel hlas. Tichý, tenký, smutný, vyděšený, neskutečně naplněný smrtelnou zlobou. A výčitkami. Dívčí hlásek. Zloba a smutek z něj stříkaly do pokoje. Těmi dvěma pocity najednou nasáklo úplně všechno. Opakoval jednu větu.
"Proč jsi mi to udělal?" řekl hlas zkreslený rádiovým rušením.
Vypadl z křesla, pot se z něj lil. Kysele páchl. Jako moč. Odporně a vlezle, hnusný odér, který zalézá pod nehty jako bambusové třísky, tlačí oči dodůlků jako palce šíleného feťáka, co se rozhodl zabít svou babičku kvůli pár hnusným stovkám.
Jistě, za ty dva roky si trochu přivykl. Ale něco jiného je slyšet zpoza dveří křik a pláč a něco jiného bylo tohle. Fotka jeho manželky teď vypadala přesně jako originál. Jako čtyřicetiletá žena, která se před rokem a půl oběsila v šatníku. Prázdné důlky upírala na muže a bezerté ústa se šklebily posmrtným stahem svalů.
Okno třesklo podruhé a vypadl z něj střep. Stěny pukaly, mezery se plnily olejnatou hmotou, která stékala v černých vodopádech k podlaze. Dřepěl na podlaze, z jednoho neovladatelně třesoucího se koutku se mu spustila slina, z očí slzy. Pálily ho jako dvě žhavé koule. Srdce bilo v rytmu míjejících milisekund. Žárovka zlobně pomrkávala a vydávala tiché bzučení. Brada se mu třásla, stejně jako ruce a kolena.
"Proč jsi mi to udělal?" zeptal se někdo za ním.
Otočil se tak prudce, až mu křuplo za krkem. Nikde nikdo. Jeho vyrážené, zvířecí, vyděšené vzlyky čirého děsu se mísily se zrněním televize a tichým křupáním tabulek skla. Znělo to jako kroky. Z knihovny vypadl jeden ze svazků. Dopadl a zvířil prach v širokém okolí dopadu. Jako letecká bomba. Jako tehdy, když coby pilot námořního letectva shazoval pumy na nepřátelské linie.
Znovu křupání skla. Otočil se po něm a když spatřil bledou, hlubokými stíny zbrázděnou tvář, jak dýchá na sklo a snaží se jim protlačit, jak střepy vnikají do bledé tváře a barví se černou krví, povolily mu nervy i svěrač. Moč hřála na stehnech, ale to nevnímal. Se zvířecím řevem sprintoval ke dveřím. Že dům opustit nemůže věděl, ale tady velel instinkt. Hnala ho ryzí, nefalšovaná, kolkovaná hrůza. Děs, ječící uvnitř jeho lebky přeskakujícím hlasem týraného zvířete. Ledový pot mu tekl po zádech a studil. Dveře neotevřel, prostě jimi proběhl, hnán svým šílenstvím. V dešti štěpin prolétl na chodbu. Nejméně tucet mu jich zůstalo zabodaných v předloktích. Z mnoha ran v obličeji se spustila krev. Ale ani to nevnímal
Ona stála vlevo, u dveří do koupelny. Třináctiletá holčička v bílém pyžamu a se smutnýma očima. Nepovedlo se mu na třesoucí se nohy postavit, plazil se pryč. Pryč od přízraku tak bledého, že skrz něj viděl zeď za ní. Pryč od svojí vlastní viny. Jeho? Nemohl za to. On za to sakra nemohl!
Televize zachroptěla a zařvala hlasem, deformovaným rádiovým rušením a neskutečným vztekem. "Proč!" zakřičela. Obrazovka praskla po celé šíři, ale nezhasla. Dál zrněla černobílým šílenstvím. Vzlykal a plazil se pryč, třesoucí se brada nedokázala zastavit sliny v útěku. Slintal a močil na podlahu, nechávaje za sebou na zpuchřelém koberci stopu jako slimák. Jeho tělo se třáslo tak, že od něj vibrovala podlaha. Čvachtalo to. Srdce bilo tak urputně, jako by se chtělo probít ven. Jako vězeň, kterého nechali pojít hlady a on se rozhodl rozbít si hlavu o mřížoví, které ho dělí od misky s jídlem.
Plazil se pryč a neodvažoval se otočit. Tiché, vyrážené vzlyky krystalického děsu se tříštily o stěny a mísily se s hlasitým funěním namáhaných plic, hlasitým bušením srdce, zurčením moči.
"Proč?!" zařvala televize společně s přízrakem. Cosi mu dopadlo na záda. Zařval a začal se válet po podlaze jako v epileptickém záchvatu. Dusil se, prskal, z očí mu tryskaly slzy, chroptěl a sténal. Převalil se na bok a skončil u zdi s hlavou nad prvním schodem schodiště do přízemí. To, co mu dopadlo na záda a co setřásl byl jako dlaň velký pavouk. Cupital do tmy.
Halucinace, je to halucinace, proboha, jen halucinace, tohle se neděje proboha, tohle se neděje Ježiši kriste, tohle se nemůže dít kurva!
Bylo ticho. Televize zmlkla a jen sem tam vydala pištivý zvuk rádiové interference. Jediným skutečně znějícím zvukem byl jeho přerývavý dech a vzlyky. "Odpusť mi" vyšlo z něj tiše. Zvládl to. Těsně, ale zvládl. Znal své limity a dnes se jim přiblížil jako nikdy. Srdce tlouklo stále rychle, ale zpomalovalo. Začal si uvědomovat rány na rukou a v obličeji, studený pocit dole v kalhotách, pak zvratků, moči, krve, výkalů, potu, strachu. Venku zavyl vítr, prošel vyraženým oknem a pootevřel dveře. Zcela přirozeně. Nic neobvyklého. Halucinace. Copak si to neříkal? Pomalu se uklidňoval, dech se mu zpomaloval, zavřel oči. Dokázal to. Zase. Opět utekl. Domem se rozlehl smích. Zněl hystericky a byl protkán vzlyky a písklavými nádechy, každý zabolel jako spolknutý střep. Ale dokázal to.
Něco mu káplo pod oko. Utřel to, otevřel oči, aby zjistil, co to bylo. Věděl, že střecha netěsní a vysrážená vlhkost se občas projevovala jako kapky vody, které demolovaly dům. Ale to, co měl v dlouhé šmouze na ukazováčku bylo na vodu moc tmavé. A teplé. Přeostřil do tmy za vlastním zakrváceným prstem, aby zjistil, odkud to přišlo. Dech se mu zrychlil, srdce přeskočilo dva údery, zornice se zúžily. Ta kapka nespadla ze stropu, její zdroj byl blíž.
Tvář, kterou před tím viděl za oknem teď byla půl metru za jeho rukou. Byla stažená v křečovité masce zuřivosti, z očí ji tekly krvavé slzy, které padaly na jeho tvář. Obličej byl křížem krážem zbrázděn krvavými rýhami od nehtů, rty rozkousané do krvavé masy, oči jako dvě bezedné tůně, na jejimž dně leží nechtěné děti. "Proč?" zavřeštěla. Jeho vlastní řev rozdrnčel tabulky skla v oknech. A pak utichl.
Místní policie přijela po tom, co ji zavolali obyvatelé zdejší vesnice. V noci slyšeli z domu křik (kdepak křik, řev to byl) a když zkoušeli telefonovat, nikdo se neozval. K domu se nikdo nepřiblížil. Nikdo neměl odvahu.
Policista chápal proč. O tom domu se toho napovídalo a nic z těch historek neznělo hezky. Před rokem a něco sem volali jeho kolegu k sebevraždě ženy majitele toho stavení. Našli ji v šatníku s koženým páskem kolem krku a kalným pohledem. A ještě půl roku dál v minulosti jeho předchůdce ke zmizení jejich vnučky. Prostě příliš mnoho podivných příhod na jeden dům. Že by jeho majitel byl vrah, to ale nikomu nepřišlo na mysl. Všichni věděli, že starý Barnblow miloval jak svou vnučku, sirotka od chvíle, kdy její rodiče zemřeli při autonehodě, tak svou ženu.
Ale že bude mít v žaludku kus ledu, jakmile prošel brankou, která, jakmile do ni zatlačil zůstala viset na jednom pantu, to nečekal. Zahrada byla zarostlá a i když svítilo slunce, bylo tady smutno a chladno. Nechápal, jak tady někdo může dobrovolně bydlet. Poručík Kenneth se rozhodl okamžitě. On by tady nebydlel ani zadarmo. Skrz trávou zarostlou pěšinu se vydal ke dveřím do té už od pohledu děsivé stavby, vrhající do zahrady stín temnější, než se zdálo přirozené.
Uvnitř chodby za dveřmi se zaklepání neslo jako v chodbě chrámu. V odpověď přišlo ticho. Pane Barnblowe?" zavolal Ken. Nic. Ticho jako v dvoupatrovém hrobě z minulého století.
Zatlačil na dveře. Chvíli myslel, že je zamčeno, ale dveře jen přischly k rámu. Automaticky mu došlo, že je nikdo velice dlouho nepoužil. Dole ve vesnici se samozřejmě ptal. Jamese Barnblowa tam nikdo neviděl od té doby, co jeho žena spáchala sebevraždu. Živil se tím, co mu dala jeho zahrada. Ale poslední dobou nechodil ven vůbec.
Vešel, a hned mu bylo jasné, že je tady něco strašně, ale hrozně strašně špatně. Najednou držel v ruce pistoli a nepamatoval si, že by pro ni sáhl. Musel přemoci strach, ano, strach z toho místa. Uvnitř bylo chladno, vlhko a temno až skoro tma. Páchla tu krev. A spálenina. A moč. Pot. Zvratky. Připomnělo mu to nejhorší případ, jaký kdy dostal. Tehdy otevřeli sklep, ve kterém nějaký psychopat držel dvě mladé dívky. Spáchal sebevraždu a než byl jeho úkryt nalezen, obě dívky zemřely hladem. Obrázky okousaných rukou s ulámanými nehty se pokoušel vytěsnit z oaměti léta. Bez výsledku.
Sáhl po starobylém vypínači na zdi, cvaknutí se rozlehlo chodbou a odrazilo se od temnoty na jejim konci. Jinak nic. Něco muselo vyhodit pojistky. Neměl zájem je tady hledat, sáhl po malé baterce, která byla součást jeho povinného vybavení.
Černé fleky na schodišti rozeznal okamžitě. Pistole, policejní Berreta devítka mu najednou přišla jako velice vhodný nápad. Do ledu v břiše a pocitu, že je něco špatně se přidala ocelově svírající jistota, že ho někdo pozoruje. Procházel chodbou a přál si, aby už byl pryč. Přemohl ale nutkání a pokračoval. Ticho kolem jej svíralo jako parní drtič odpadu.
Když otevřel dveře do koupelny v přízemí, pocit, že je něco špatně přešel ve skálopevnou jistotu. Šel po čichu. Paprsek světla baterky mu postupně odhalil zašlé a špinavé kachličky, střepy rozbitého zrcadla, vrstvu prachu. Majitele domu našel ve vaně. A to už vážně potřeboval na vzduch. Jedna věc je sebevražda, druhá...tohle.
Posily ve formě desítky policistů, policejního psa a soudního lékaře dorazily během půl hodiny, kterou Ken využil k tomu, že zlikvidoval skoro celé své kuřácké zásoby. Třes v ruce ho přešel až po tom, co přijely první policejní auta. Z přemíry nikotinu se mu točila hlava a žaludek měl na vodě. Ale to nemuselo být cigaretami.
Za blikání blesků fotoaparátů si lékař, doktor Lier, prohlížel tělo ve vaně. Před tím ovšem vytáhl ze zásuvky fén, který se ukázal být příčinou smrti pana Barnblowa. Nebo spíš jeho přítomnost ve vaně. Ta byla zpola zaplněná vodou, která ovšem byla dokonale zakalená krví a prostě vším, co z pana Barnblowa vyšlo. Muselo toho být hodně. On sám byl místy popálený do černa, čelisti měl doširoka otevřené, ze spáleného obličeje svítily zuby. A oči. Byl v nich takový děs, že se na ně Ken nedovedl dívat a radši zkoumal okolí. Technikům se povedlo (částečně) nahodit pojistky a tak celou scénu osvětlovala slabá žárovka, visící od stropu. Moc světla ale nevydávala, takže většina přítomných měla po ruce baterku. Ve většině domu elektřina nefungovala. Většina obvodů byla zpuchřelá a tvořila tolik živých míst, že byl zázrak, že dům dávno nelehl popelem.
Nohy muže trčely z vany ven a dávalo na odiv polámané, žluté a zkroucené nehty, tělo bylo bledé, pokryté skvrnami zaschlých výkalů, a hubené na kost. A neslo stovky ran od škrábanců po rány, které vypadaly jako od nože. Nebo břitvy. Ležela v rohu místnosti, jako by náhodou. Strašlivě to tady smrdělo. Puch byl skoro hmatatelný a člověk se o něj mohl opřít. Kdyby chtěl.
"Tak jak to vypadá?" zeptal se a musel doktora obdivovat. Nezdálo se, že by prostředí na toho postaršího, jemně šedivějícího muže udělalo zvláštní dojem. On sám si před vstupem musel zapálit. Už ani ne, aby potlačil nervozitu, i když pocit pohledu v zádech zůstal, ale aby přebil strašlivý zápach. Nepomáhalo to.
"Je to zvláštní" odpověděl lékař zamyšleně. "Vypadá to jako vražda. Sebevražda. A nehoda. A to tak, že zároveň. V domě nikdo nebyl, ptal jsem se kluků, nebylo, jak by se sem někdo dostal. Zadní dveře byly zamčené a zatlučené prkny. Navíc nebyl důvod, aby sem někdo chodil. Nebylo tady nic, co by se dalo ukrást a tady pán neměl možnost si někoho pobouřit. A fén ve vaně je klasický...no, pravda, méně klasický způsob sebevraždy. Ale..." lékař se odmlčel a začal balit náčiní. "Ale má zlomenou holenní kost, vykloubený kotník a zápěstí, zlomené tři žebra, vyražené dva zuby. Navíc má na rukou a hrudi bezpočet bodných a řezných ran. Zatím nevíme, co mu je způsobilo. A také má spoustu podlitin." Popošel ke dveřím, stál teď Kenovi po boku, ale zatímco ten se díval mrtvole na nohy, lékař se díval ze dveří ven. Žárovka byla žalostně slabá a vrhala mdlé světlo, které dokonale dokreslovalo odpornost celého místa. "Byla to vražda, Kene. I když to vypadá divně. Někdo ho zabil a to tak, že s takovou brutalitou jsem se velmi dlouho nesetkal. Buď to, nebo..." lékař se zamyslel. Nechtělo se mu to vyslovovat. Ale nakonec musel, byla to jeho práce. "Nebo šlo o šílence a ty zranění si způsobil sám, než vlezl do vany a vzal si k tomu fén. V domě je mnoho ostrých předmětů. Na některých, na té břitvě, na nůžkách pod schody, na některých nožích v kuchyni, tam všude byla jeho krev. Tedy, že je jeho potvrdí až laborka, ale myslím, že je jeho. Nikdo jiný v domě není. A nebyl, na to bych dal krk. A pes nenašel žádnou pachovou stopu, která by vedla pryč z domu. Že by ale byl schopen se takto zranit sám, tomu nemohu uvěřit."
Tohle Ken slyšet nechtěl, i když to tušil od chvíle, kdy otevřel dveře a pomalu se rozevírající obdélník světla z chodby mu odkryl zmrzačené tělo. Pocit ledu v žaludku se vrátil. Lékař pokračoval. "Dělal jsem na spoustě případů. Ale s něčím takovým jsem se ještě nesetkal. Navíc..." nedořekl. Jen ukázal prstem nahoru. Ken vzhlédl a po spánku mu sjel pramínek potu. Na stropě byl nápis, který před tím přehlédl. "Všiml sis jeho ruky?" zeptal se lékař. Ne, nevšiml. I přes sebezapření Ken nahlédl do vany. Levá ruka byla v pořádku, i když na dvou prstech chyběly nehty. Z pravé zbyl jen pahýl. "Já opravdu nevím, co se tady stalo" řekl lékař potichu, "ale než byl zabit, nebo se zabil, okousal si ruku po zápěstí a tohle napsal. Jsem si jistý, že je to jeho krví. Ken se na ty čtyři písmena díval a nemohl si pomoct. Bylo v nich vepsáno šílenství. Písmena byla kostrbatá a připadalo mu, že je psalo spíš dítě. Druhá kapka potu na Kenově spánku dohnala tu první.
Chtěl se na něco zeptat, ale byli vyrušeni. "Poručíku, tohle byste měl vidět." Ken už nechtěl vidět nic. Chtěl hlavně vypadnout a v nejbližší hospodě si dát tři panáky za sebou. "Víc ti toho řeknu až po pitvě" dodal ještě lékař na cestě ke dveřím.
Museli do sklepa a nikomu z nich se tam očividně nechtělo. Muselo se projít dvířky pod schodiště. Byl zde kumbál se smetáky, nějakými bednami, voněl tady olej. A ještě něco, ale Ken nedovedl určit, o co jde. Vzadu, v místech, kde už se člověk musel nahrbit, byly v zemi poklop. Byl otevřený a za ním byly schody dolů, do absolutní tmy. "Je to druhý sklep. Našel ho Sex" vysvětlil policista. Sex byl jejich pes. Jeho jméno parodovalo jednoho známého psa z německého krimi seriálu a obvykle právě jeho jméno zlehčovalo dusné situace. Tady to nezabíralo. Ken velmi tiše zaúpěl, ale nemusel by to ani skrývat. V obličeji každého z mužů zákona bylo jasně vidět, že by raději do konce roku nedostali zaplaceno, než aby do té vlhké díry v betonu vlezli. Ale smysl pro zodpovědnost jim jasně velel. Navíc, pes do té díry vlezl sám a bez obav. To je trochu uklidnilo. I když ne moc.
Zde nebyly ani zavedeny dráty. S baterkami v rukou sešli dvacet jedna schodů dolů. V prachu nebylo moc stop. Nikdo zde určitě přes rok nebyl. Dole pod schody byly dveře z hrubých, dubových prken. Dole byly obité plechem a na výšku měly metr a půl, stejně jako prostor za nimi. V podlaze byla jasně patrná rýha, jak těžké dveře drhly o podlahu. Místnost měla asi dva na dva metry, takže dovnitř šel jen Ken a dva další policisté. Ostatní svítili baterkami. U jedné stěny byly trosky něčeho, v čem Ken poznal stojany na lahve. Vinný sklípek, ale nepoužívaný dobře dvacet let, podle toho, jak zetlelé ty stojany byly. Na zemi z hrubého betonu byla skoro centimetrová závěj mastného prachu. V něm se válely střepy a dokonce několik prázdných lahví. A dvě tělíčka mrtvých myší. Jedna vypadala, že zemřela zrovna včera.
"Co je tohle?" ukázal Ken na stroj, který stál v rohu. "Vypadá to na nějaký lis, nebo něco podobného. Každopádně je to úplně zarezlé, musí to tady ležet celé desetiletí." Pes ovšem čichal u paty té věci. Čumákem odkryl něco, co přes prach nebylo vidět, ale stálo ho to dvě kýchnutí. Podlaha tady nebyla z betonu, ale dřevěných prken. Což bylo zvláštní. Zaklepal na prkna. Byly to hrubé, dubové fošny, doléhaly těsně jedna k druhé a mezery byly vyplněné mazutem, nebo něčím podobným. Pod nimi byl prostor, zvuk byl dutý, i když to nešlo skoro poznat. Ale pes trval na svém. Něco pod ním bylo. "Smeták" řekl Ken a zlé tušení se mu začalo propalovat z mozku přes krk do hrudi. Pocit pohledu v zádech byl silnější než před tím.
"Jak sem ten krám vůbec dostali?" slyšel Ken bavit se dva policisty venku.
"Asi po částech, celý by sem neprošel" rozumoval druhý. Ken si všiml, že na opačné straně bylo zazděné okénko. Byl si jist, že kdyby obešel dům, našel by druhé, úplně stejné. Touhle šachtou se sem spouštělo ovoce, které se rovnou tady lisovalo a stáčelo do lahví.
Než se usadil prach, dorazil i lékař. A vzali víc baterek. Na podlaze, od protějšího rohu k poklopu vedly čtyři hluboké rýhy, které musel udělat stroj, jak byl někým přetlačen z místa na místo. Ten někdo musel být nejspíš pan majitel. Museli ho odtáhnout ve třech, tak byl těžký. Skřípot rval uši a všichni se řádně zapotili. Když byl dost daleko, byli udýchaní. Až teď byl poklop skutečně viditelný. I kdyby zde prach nebyl, dvířka pod strojem nebyly skoro vidět. Náhodný návštěvník by nic nepoznal. Otevřeli je. A Kenovi došlo, proč má celou dobu pocit, jako by spolkl dvě tablety suchého ledu. Něco mu přejelo po zádech, bylo to studené, jako tekutý kyslík. Jeho vlastní pot.
"Dítě, dívka, tak deset až patnáct let. A neměla to lehké" zhodnotil doktor tiše a i jemu se zadrhával hlas. Viděl toho hodně, pravda. Ale ne dost hodně, jak si právě uvědomil. Poslední větu si totiž mohli snadno ověřit sami. Ten prostor měl ani ne metr a půl na šířku i délku, na výšku třicet čísel. Podlaha byla z hrubého kamení, což nasvědčovalo tomu, že zde kdysi byl trativod. V tomto prostoru ležela kostra, obalená zbytky bílé látky. Rukama i nohama byla zapřená do stěn, čelist vykroucená do absurdního úhlu. Na poklopu našli přes dvacet hlubokých rýh. Ve dvou byly ještě zbytky nehtů.
"Myslím, že to nebyl úmysl. Skoro určitě nebyl" zamyslel se lékař nahlas.
"Sousedi potvrdili, že svou vnučku měl rád. To odpovídá" řekl Ken a hlas mu vázl v hrdle.
"Na lebce je fraktura, vzadu" pokračoval lékař, když neochotně prohlížel kostru, natěsnanou v úzkém prostoru.
"Chtěl ji schovat", pokračoval, "aby nikdo nenašel tělo, čert ví, co se ji stalo. Poklop nemá zástrčku a ten stroj musel tahat přes hodinu. Nebyla ani svázaná, kdyby byla při vědomí, mohla by vylézt. Upozornit na sebe. Musela být v bezvědomí. A pak se probrala..." lékař ztichl úplně. Mohl si skoro gratulovat. Něco takového nikdy neviděl. Děs zaživa pohřbené malé holky se mu i po takové době zařezával do mozku jako list pily. V krku měl sucho, jako ještě nikdy. Ken zaslechl, jak dva jeho kolegové odešli po schodech nahoru. Nemohl se na ně zlobit. Sám toho měl dost.
Za dvě hodiny byly veškeré nutné fakta pohromadě, obě těla byly naloženy a odvezeny. Dům byl zapečetěn. Ken seděl s doktorem v autě a oba si urovnávali fakta. Ale Ken jinak. Nevycházel jen z toho co viděl. Domýšlel si. Představil si vnučku, hádku s prarodičem, tupý úder, výkřik, mladé tělo se kutálí ze schodů a zůstává dole ležet zkroucené jako hadrová panenka. Ten muž ani nechápe, co se stalo, zpanikaří. Tělo schová na místě, kde ho nikdo nenajde. Aby měl jistotu, dá si práci a poklop zakryje těžkým strojem. Jak dlouho muselo trvat, než sám přemístil horu železa, se kterou měli ve třech problém? Vybavil si vetché tělo mrtvoly ve vaně. Pan Barlblow musel být před těmi lety ve výborné formě.
A v noci ho ze snu probudí noční můra děsivého křiku. Jako ještě tolikrát později.
Půl roku na to jeho žena spáchá sebevraždu. Nezvládne, co se v domě začne dít. Ken viděl symboly na zdi, malované krví. Viděl rozbité zrcadla, střepy na podlaze, pokryté zaschlou krví. Rozpadající se dům, ze kterého jeho majitel neodešel ani na krok po dlouhé týdny, možná měsíce.
Rok a půl na to ho najdou v koupelně, zavražděného. Skutečně? Ale kým? Nemohl sdílet doktorovo přesvědčení, že šlo o násilnou smrt. Ale copak by se mohl sám natolik poranit? Prakticky smrtelně se zranit, než se doplazil do vany a sám se zabil elektrickým proudem?
Ken věděl, jak to vypadá. Ale je to tak šílené, že to hned zavrhne. A to až do té chvíle, než mu dojde něco, při čem ho ledový pot zalije od hlavy až k patě. Totiž že ty myšlenky si nepřehrává on. Někdo mu je vypráví. Hlasem malé holky. Nastartoval a zadupl plyn do podlahy. Dům, pozemek i celou tuhle vesnici opustil rychleji, než musel a než předpisy dovolovaly. Později napsal hlášení a pak se pokoušel zapomenout.

Pocit ledu v žaludku po čase zmizel, jako vždy. Ale pocit pohledu v zádech poručíku Kennethu Seamoorovi zůstal až do jeho smrti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama