Jablka

28. prosince 2015 v 22:46 | V. Pain |  Ostatní
Bylo to v době mezi studiemi. Nechal jsem se zaměstnat na jedné farmě, produkující hlavní podíl jablek pro zdejší trhy. Tři čtvereční kilometry plantáže, na které rostly dva typy jabloní. Jedny plodily červené, druhé zelené jablka. Moje práce byla tedy sezonní a mým úkolem bylo sbírat jablka a nakládat je na auto. Zdálo by se, že jde o nudnou práci, která se nehodí, aby o ni bylo vyprávěno.


Pracovalo zde všehovšudy šest chlapů. Na první pohled to vypadalo, že nic jiného než jablka pro ně neexistují. I když jsem přicházel kolem šesté ráno, oni zde již byli. A když jsem ve čtyři odcházel, nevypadalo to, že se chystají skončit. Ale nebylo moji prací se jich ptát a tak jsem s nimi až na občasné dohadování místa sběru nemluvil. Nebylo konečně ani o čem a tak jsem prostě jen sbíral jablka do košů a ty pak ukládal na korbu náklaďáku. První dva týdny.
Po měsíci mi bylo řečeno, že sběr je u konce, ale že pokud chci, můžu zde pracovat ještě chvíli. Jablka totiž byly stále v desítkách košů a bylo je třeba protřídit, a ty, které neprojdou, naházet do moštovače. Probírali jsme první týden, když jsem se začal trochu bavit s lidmi okolo. Dozvěděl jsem se, že taky pracují sezonně, ale protože už tady většina z nich je víc, než deset let, berou tu práci už prakticky osobně. Mají manželky i děti, přes rok pracují jinde (třeba Tom je svářeč, Kelly zas pracuje jako švadlena v jiném městě). Pak byly jablka protříděné na velkou hromadu košů, které půjdou na trh a na menší, které se měly odvést do rohu farmy, k moštovači. Měl jsem tam jet společně s někým, komu zde říkali Hem. Ptal jsem se, jestli je to jeho pravé jméno, neznělo mi moc obyčejně. Odpověď zněla, že z něj jméno nikdy nedostali. Pracuje zde prý nejdéle z nich, ale nikdo o něm skoro nic neví. Kelly na mě mrkla a tiše mi řekla, že třeba budu mít štěstí.
Nasedli jsme do dodávky a vyjeli. Hem si sedl na místo spolujezdce a já to vzal tak, že mám řídit. Trvalo asi dvacet minut, než jsme se skrz uličky mezi stromy prodrali k malé plechové boudě, kterou omlácená, smaltovaná tabulka označovala jako moštárnu. Začali jsme vykládat koše s potlučenými jablky. Hem pracoval a nemluvil. Před tím v dodávce mě nenapadlo, jak hovor začít, tak jsem mlčel. Když jsme ale vyložili koše a Hem je začal místo sypání do moštovacího násypníku pokládat po hrstech, nedalo mi to.
"Ony se budou stejně moštovat. Proč je tam prostě nesypeme?" Nemyslím, že by to byla hloupá otázka. Ta, kterou jsem pokračoval asi byla. "Vadí, když se potlučou?"
Hem se zadrhl, jako by z něj někdo vytáhl baterie. Pak jablka upustil, vrhl po mě pohled, který mě, aniž jsem později chápal proč, donutil udělat krok vzad. Hem uchopil jeden z prázdných košů a udeřil jim do jablek v nasypníku. Ovocná šťáva vystříkla a oba nás pokropila sladkou sprchou. Odhodil koš a udělal krok ke mě. Ani mě nenapadlo se pohnout. Nebojím se to přiznat, v té chvíli jsem měl strach. Chytil mě za límec pracovní košile a přitáhl, až měl svůj obličej deset čísel od mého. Voněl po jablkách.
"Co myslíš" zasyčel, "vadí?" Mrazilo mě až v patách.
Pustil mě a jakoby se nic nestalo začal zase rovnat jablka do nasypníku. Napodobil jsem ho a brzy jsme měli trychtář plný. Odešel kousek bokem a stáhl páku dolů. Stroj zachrchlal a začal zabírat. Nejprve nebylo nic vidět, ale pak se začaly jablka v nasypníku propadat, třást a mizet. Ze suchého vrzání stroje se brzy stalo pleskavé vrzání stroje a do nádoby vedle začala téct šťáva, zatímco na pás, vedoucí na kompost za boudou, začaly padat šlupky. Hem se díval na mizející jablka a...nezdálo se mi to. Usmíval se. Nechápal jsem, co je tak fascinujícího na tom, jak jablka mizí a mění se v mošt a odpad.
Pochopil jsem to, až při poslední dávce, kterou jsme opět po hrstech naskládali do nasypníku. Když se totiž dole v trychtýři zjevily čelisti, které jablka vtahovaly do útrob moštovače, oči se mu rozšířily čirým nadšením a úsměv byl spíš pološílený škleb šílence, který je velmi spokojen se svým posledním masakrem.
Když poslední jablko zmizelo a zvuk moštovače se opět stal suchým a kovovým, jeho úsměv i ten pohled zmizel. Vypnul stroj a vyšel ven. Já za ním. Opět usedl na místo spolujezdce a za necelých dvacet minut jsme byli opět u hlavní budovy. Nechal se vysadit před ni a šel k bráně. Já zaparkoval dodávku.
Chtěl jsem na to zapomenout a normálně odejít ze své poslední šichty, ale nedalo mi to. Když mi zdejší šéf a majitel v jedné osobě předával peníze, podělil jsem se s ním o nevšední zážitek. Chvíli se na mě díval, jakoby uvažoval, zda se mnou mluvit. Nakonec se asi rozhodl, že ano. Ukázal na židli.
"V první řadě mladej, nikomu to neříkej. Chlapi to tuší, ale já slíbil, že to nikam dál nepošlu. Ale některý věci se...piješ?" zeptal se bez souvislosti. Jen jsem kývl, protože mi došlo, že se sám potřebuje napít, aby se mu mluvilo lépe.
Vstal ze židle a přesunul se ke skříni. Ani mě nepřekvapilo, že do velkých půlek nalil něco, co vonělo jako jablečný kalvádos. Kopl svého panáka a nalil si dalšího. Já jej napodobil, do očí mi vhrkly slzy a druhého jsem gestem ruky raději odmítl. On svého druhého hned vyprázdnil a vrátil pet láhev zpět do skříně.
"Přišel sem před patnácti lety. Původně pracoval na jatkách. Byl jediný, kdo byl schopný pracovat u drtiče. Víš, tam se házejí zvířata, co jsou třeba už chvíli mrtvé, nebo pošly na nějakou nemoc nebo prostě nejsou už dobré na nic. Drtí se a míchají s hnojivem. O tom nikomu neříkej. Byly by z toho problémy. No, a jemu práce tam nevadila. Já tam byl jednou a řeknu ti, nejsem žádná citlivka, ale po pěti minutách jsem měl fakt dost. Ten zápach tam je naprosto neuvěřitelný. Ale proč o tom mluvím. On tam šel pracovat dobrovolně. Bral zvířata z výložníku a házel je do drtiče. Pracoval tam prý dva roky. No a pak si jeden ze zaměstnanců všiml, že se u práce usmívá. To by samo o sobě ještě nebylo tak zvláštní a nikomu by to nevadilo. Jenže on si u toho i zpíval. Tamní majitel ho poslal k psychiatrovi, který obratem volal zpět, že tam pracovat nemůže, protože má dosud nezjištěné sebevražedné sklony. No, nikdo tomu moc nevěřil, ale je to tak. Čili ho od tama museli propustit. Přeci jen, pouštět potenciálního sebevraha k mlýnku na maso, který ti za dvacet sekund udělá z dospělého vola dvacet plechovek krvavé kaše, to zavání průserem. Tehdy jsem ho vzal na milost a vzal ho sem. Víš, z nějakého důvodu ho fascinují mlýnky na všechno možné. Takže tady pracuje, sbírá jablka a jednou za čas šrotuje. Usmíval se, že?"
Jen jsem kývl. Co na to říct. Znělo to divně.
"No jo, to on vždycky. Nikdo neví, proč to dělá. Psycholog z něj nikdy nic moc nedostal, stejně, jako nikdo. Zkoušeli jsme za ním poslat Kelly. Víš, je hezká a svobodná, mysleli jsme, že by s ním mohla pěkná holka pohnout. Ale on ji prostě ignoroval. Jako by nebyla. Dokonce do ni vrážel. Smutné je hlavně to, že i podle Kelly v tom není žádná agrese. Prostě jako by nebyla."
Opřel se v židli a chvíli koukal do stěny. Pak pokračoval. Alkohol u něj začal asi zabírat, mírně mu rudlo čelo.
"Mezi chlapama koluje fáma, že v tom prý je nějaká ženská. Ale já si myslím, že je v tom něco víc. Nikdo se nechová jako blázen jen tak. A on se jako blázen chová. Co ti budu vlastně povídat. Nikdy tady nikoho nepraštil, ale stejně z něj všichni mají strach a když nemusí, moc se s ním nestýkají. Nikdy ho nikdo neviděl jinde, než u něj doma nebo tady."
O půl hodiny později jsem stál před branou farmy a v kapse mě hřála odměna za vykonanou práci. Byla dost velká, abych zaplatil polovinu svého studia na vysoké škole. Ale Hem mě začal zajímat. Otázka, co z něj udělalo to, čím byl, mi nedala spát. Navíc, podivnou shodou náhod jsem se chystal na medicínu. Jednou jsem chtěl dělat psychiatra. Proč s praxí nezačít hned.
Další den, měl jsem ještě týden čas a nic moc na práci, jsem se vydal na zdejší jatka. Nejdřív se se mnou nikdo nebavil, ale nakonec jsem se protlačil až k člověku, který zde měl na starost personální záležitosti. Nevypadal, že by měl náladu se se mnou bavit. Ale mé nadšení pro tuhle malou záhadu přes noc vzrostlo do neskutečných výšin. Vlastně přes noc jsem se stal Hemem posedlým. Nevím, proč to tak bylo.
Takže když to vypadalo, že z toho chlapa nic nedostanu, neváhal jsem a položil na stůl část svoji výplaty z farmy. Nebylo mi těch peněz líto. Podíval se na mě přes obroučky brýli a podezření mu z pohledu odkapávalo a s hlasitým pleskáním se rozbíjelo o bankovky na stole.
"Jste nějaký detektiv nebo co?" zeptal se. Ale peníze si vzal. To jsem tušil.
"To není důležité" chytil jsem se okamžitě role, kterou mi tak šikovně přihrál.
Nakonec jsem vyhrál a po dvou hodinách v nevábně páchnoucí budově jatek jsem stál před branou a v ruce měl jeho složku z dob, kdy byl ještě natolik při smyslech, že je někomu dal.
Křestní jméno jsem nezjistil ani zde. Příjmení znělo Krovling. Narodil se před čtyřiceti pěti lety. Vystudoval základní školu, pak se dal na řemeslo. Ovšem o tom, co jsem potřeboval jistit, tam nebylo nic. Ale ani tak jsem ty prachy nevyhodil zbytečně. Se jménem už se dalo někam pohnout.
Základní školu studoval zde. To bylo štěstí, jaké si zaslouží jen zapálení studenti psychoanalytiky. Hned jsem se na něj zašel zeptat.
Zdejší archivářka mi vyšla vstříc velmi srdečně. Když zjistila, že studuji psychologii (v tomhle bodě jsem trochu lhal, pravda), řekla, že její dcera to studuje taky. Napůl jsem čekal, že mi při kávě, kterou nám oběma uvařila, popíše Hema jako tiché dítko se smutnýma očima. Ale opak byl pravdou. Pamatovala si ho, jako živé, učenlivé a pilné dítko, které se rádo smálo. Nikdy s ním neměli žádný problém, zajímala ho technika. Svěřil jsem se slečně Hawysové (tak se jmenovala), že mi jde o to zjistit, proč se stal tím, čím je. Když to uslyšela, podívala se na mě stejně, jako prve personalista na jatkách, jen místo podezření bylo jakési hluboké pochopení. Nezeptala se proč. Jen mi o něm dala vše, co mohla. Hlavní bylo, že jsem zjistil, kam šel potom. Stejně tak zajímavá byla jedno jeho černobílá fotka z posledního ročníku zdejší školy. Všichni absolventi byli vyfocení. Chlapci a dívky ve dvou řadách. Hem ovšem společně s jednou dívkou (zjistil jsem, že se jmenovala Grace) stáli vedle sebe a trochu stranou od ostatních. Tak maně mě napadlo, že to vypadá jako počátek asociálního chování v kontaktu s blízkou osobou. Grace šla později studovat na zemědělskou školu do jiného města, Hem zase strojařinu.
Moje další cesta tedy vedla do Graytownu. Školu, kterou jsem hledal, jsem našel snadno. Ale zklamal jsem se. Nedozvěděl jsem se prakticky nic. Hem školu dělala udělal a pak zmizel z města. Nabídky zdejších firem odmítl do jedné.
To byl problém, protože jsem neměl jak zjistit, co bylo mezi dobou, kdy dokončil studia a dobou, kdy se jako poloviční psychopat nechal zaměstnat u jatek. Ale nevzdal jsem se. Chytil jsem se jediné stopy, kterou jsem měl a nezklamala mě.
Grace školu totiž také dokončila s úspěchem a na rozdíl od Hema (jmenuje se Arnold, ale Hem mi k němu sedí víc) přijala nabídku zdejšího zemědělského družstva. Po použití jednoho úplatku jsem se dostal dál. Hem zde totiž pracoval jako mechanik. Problém byl, že oba odešli, když Hemovi bylo čtyřiatřicet let. Díra mezi dobou, kdy odešel a pak začal pracovat na jatkách ve svém rodném městě zela informační prázdnotou. A já najednou nevěděl, jak ho vystopovat dál.
V hotelu, kde jsem byl ubytovaný jsem si vše, co jsem věděl, dal dohromady, ale ani potom mě nic nenapadlo. A to až do chvíle, než jsem si vzpomněl, co mi řekl pan Grow (majitel jablečné farmy) o jejich pokusech vyzvědět o něm něco pomoci pracovnice Kelly. Byla to sice slabá stopa, ale byla jediná, tak jsem se ji chytil.
Lidé se rádi vracejí tam, odkud vzešli. Slabá stopa se nejdřív zdála slepou. Ale pak se ukázalo, že zas tak slepá není.
Nejdříve jsem zašel na matriku. Šlo to bez úplatků, stačilo o sobě tvrdit, že jsem psychologii už dodělal. A nakonec jsem měl, co jsem potřeboval. Záznam o změně jména jisté Grace Loydové na Grace Krovlingové.
Další záznam, který mi zdejší matrikář poskytl, byl opět zajímavý. Při narození jejich dítěte zde přibyl záznam o Arturovi Krovlingu.
Starý Hem měl manželku. Měl s ní syna. Dle data mi zbývaly tři roky, o kterých jsem nic nevěděl a během kterých se tedy muselo vše přihodit. A protože dám na své tušení, vydal jsem se rovnou na hřbitov.
Hledání mi zabralo celé tři hodiny, ale nakonec jsem to našel. Bohužel mě moje intuice nezklamala a přede mnou se teď tyčil náhrobek z hrubého kamene. Grace a Artur Krovlingovi. Rodinný hrob. Jedno místo bylo stále volné.
"Čekáme na tebe" stálo pod jmény. Grace měla na fotce úsměv a malý Artur zvídavě koukal přímo do objektivu. Obě fotky byly už ale strašně sešlé věkem na dešti. "Tohle vysvětluje mnohé" řekl jsem tichu toho místa.
Cestou jsem našel ještě něco, co jsem ani nečekal. Jistá Lily Kleric, která dle data zemřela před rokem. Žádná fotografie. Pod jménem epitaf hlásal: "počkám na tebe, AK". Zajímavé.
AK mohl být kdokoli. Ale taky nemusel a přišlo mi logické, že by se Hem pokusil zapomenout na svoji první bolest a začít nový život s někým dalším. Vlastně to vypovídalo mnohé o duševní síle toho člověka. Jinému by návrat k životu trval mnohem déle. A přijít o rodinu, to je hodně silné kafe.
Ve zdejší hospodě nevěděli nic, ale jak jsem zjistil, bylo to proto, že byla otevřená teprve půl roku. Ta stará vyhořela a její majiteli z toho trochu přeskočilo. Protože byl v důchodovém věku, odebral se na odpočinek. Adresu mi sdělili až po tom, co jsem udělal útratu dvou piv a pozval na půlku zdejšího kalvadosu hospodského. Na tu jejich kyselinu si začínám zvykat.
Starý pan Hobling byl opravdu starý. Osmdesátiletý muž, který neměl levou nohu a tak jezdil na vozíku. Jeho neustálý úsměv kazila slina, která mu sem tam ukápla z povislého koutku. Ve tváři měl několik zhojených jizev od popálenin.
Nicméně i když byl trochu mimo (trpěl dokonale přijatou představou, že žije ve snu), byl schopný mi říct, co jsem potřeboval.
Hem byl u něj před před třemi léty a pak před rokem stálým hostem. Hodně pil. Velmi hodně. Poprvé, když mu při autonehodě zemřela rodina. Manželka a syn. Byl z toho tehdy asi měsíc hodně špatný. S nikým nemluvil, co vydělal, to propil, žil ze dne na den. A pak se ho ujala jedna tulačka. Říkalo se ji tak, protože se o ni vědělo pouze to, že není nikde zdejší. Nicméně když byl Hem s ní, vypadal zase v pořádku. Po nějakém půl roce, co spolu byli to vypadalo, že je z toho Hem venku. Tulačce se začalo říkat Lily (tak se jmenovala) a všichni si oddechli, že na tom světě přeci jen existují i dobré konce.
Lily umřela o rok později na neléčitelnou chorobu. Hem začal pít jako před tím a navíc se proslýchalo, že se pokusil o sebevraždu. V kůlně, kterou vlastnil našli upletenou oprátku, zavěšenou na kusu trámu, který se ulomil od stropu. Ale protože tak to mezi lidmi chodí, nikdo se s tím nešířil. Hem to už nezopakoval.
Jednoho dne nepřišel do hospody a všichni se lekli, že to udělal znovu a tentokrát pořádně. Ale ve skutečnosti jen začal pracovat na jatkách. Dělal přesčasy a trávil tam prakticky celý svůj čas. A vypadal, že je mu dobře. Sice měl neustále nepřítomný výraz a sem tam někoho vyděsil, ale nikomu neublížil.
Pak ho na doporučení psychiatra z jatek vyhodili. A nebýt pana Growa, kdo ví, zda by se přeci jen neoběsil v kůlně.
Když jsem odcházel, venku pršelo a byla skoro noc. Po druhém dnešním panáku kyseliny, kterou jsem se starým hospodským musel absolvovat jsem se navíc cítil dost unavený. Zamířil jsem tedy přímo k hotelu. Vidina postele, srovnání si myšlenek a zítřejšího odjezdu domů byla lákavá. A pak jsem potkal Hema.
Seděl na zastávce autobusu a díval se do nikam, v puse nezapálená cigareta. Nedalo mi to.
Sice nekouřím, ale náhodou jsem u sebe měl zápalky. Aniž bych něco řekl, připálil jsem mu. Nevypadal, že by mě registroval, ale potáhl a začal mechanicky cigaretu likvidovat pravidelným potahováním.
Chvíli jsme jen tak seděli. A já nakonec prostě nemohl odolat a promluvil jsem.
"Vím, co se vám stalo, Heme" řekl jsem. Nebyla to asi nejlepší věta, jakou začít konverzaci s psychopatem, ale nenapadlo mě nic lepšího.
Podíval se na mě. "Dlouhá cesta, že?" řekl a nabídl mi z krabičky cigaretu. Vzal jsem si ji bez přemýšlení. Před dvěma roky jsem kouřil a doufal jsem, že zvyk je skutečně železná košile.
"To tedy ano" odpověděl jsem po tom, co jsem absolvoval jedno pořádné zakašlání. Pak už mi kouř vadil jen málo. Mlčeli jsme, déšť kapal na plechovou střechu zastávky a jinak bylo ticho, rušené jen dvojím vydechováním šedého kouře, který se ztrácel v nastálé tmě.
"Dnes je to přesně rok, co umřela" řekl po chvíli. Věděl jsem, o kom mluví. Když vytáhl pistoli, staře vyhlížející revolver detective special, nadskočil jsem, ale neutekl. Podíval se po mě.
"Věříš na osud?" zeptal se po chvíli.
"N-ne" odpověděl jsem a měl co dělat, abych udržel hlas klidný. I tak bylo znát, že mě za šosy bundy popotahuje panika. Hem položil dlaň na bubínek a roztočil ho. Pak mi zbraň podal. Svíral jsem tu věc v rukou a stále nechápal, co se po mě chce.
"Musíš takhle" řekl Hem a vzal mě za zápěstí. Mírně ho nadzdvihl a přiložil si hlaveň ke spánku. Pak ruku složil do klína. Ruka se mi třásla a střehl jsem se přiložit prst ke spoušti. Levitoval nad ni asi centimetr, jakoby byl prst i spoušť pistole stejný pól magnetu.
"Stiskni spoušť" řekl Hem klidně. Hleděl do tmy a vytáhl další cigaretu. Položil ji mezi rty aniž hnul hlavou. "Nečekej. Pak ti to vysvětlím" dodal a začal si zbytečně prohledávat kabát.
Nevím proč jsem to tehdy udělal, ale tu spoušť jsem stiskl. Tiché cvaknutí dopadajícího úderníku mi přišel stejně hlasitý, jako by pistole opravdu vystřelila. Trhl jsem sebou a zhluboka dýchal. Hem si pistoli vzal zpět.
Když otevřel bubínek, nevydržel jsem to a pozvracel stěnu zastávky. V bubínku nebyl jeden náboj, jak jsem předpokládal, ale tři náboje. Pravděpodobnost jedna k jedné, že úderník odpálí miniaturní rozbušku v kulce a ta odešle Hema za rodinou.
"Začal jsem s tím, když moje žena a syn umřeli" řekl a gestem ruky mě požádal o cigaretu. Já jeho stejným gestem o cigaretu. Potřeboval jsem ji.
"Tehdy jsem neměl, proč žít. A tak jsem se pokusil oběsit. Ten trám, přísahám bohu, že jsem ho kontroloval. Měl mě udržet. Ale neudržel. A mě tehdy došlo, že nemám umřít. Říká ti něco teorie účelu?" otočil se na mě. Jen jsem pokýval hlavou.
"Ta teorie říká, že každý člověk má účel. A že ve chvíli, kdy ho splní už žije jen za odměnu, nebo zemře. A tak jsem si řekl, že budu hrát s osudem kostky" řekl a ušklíbl se.
"Když umřela Lily, byl jsem z toho hodně špatný a svůj plán trochu změnil. Dal jsem do bubínku tolik kulek, kolik lidí mi osud už vzal." Potáhl z cigarety a konečně schoval pomyslný kelímek s kostkami do kapsy. Měkký odlesk pistole zmizel a mě bylo trochu líp.
Hem vstal. Když jsem seděl, měl jsem pocit, jako by byl o metr vyšší, než normálně. "Mladej, pamatuj si jednu věc. Nezáleží na tom, jak dlouhý je život. Jen na tom, co během něj stihneš."
Pak se otočil a než jsem mi vůbec došlo, že bych mohl něco udělat nebo říct, ztratil se ve tmě.
Po dvou letech jsem se na farmu vrátil, protože jsem si musel zafinancovat další dva roky na škole. Navíc mě zajímalo, jak se má Hem. Když jsem ho uviděl, skoro jsem se lekl. Kdyby se jen usmíval, řekl bych, že ho konečně potkalo štěstí. Ale on se normálně smál. Pořád. A jen ústy. Oči byly ty samé, které jsem viděl kdysi.
"Takhle se směje od té doby, co Kelly přejel náklaďák" svěřil se Steve. "Prý s ní něco měl, ale moc tomu tady nikdo nevěří" dodal pak.

Ale já tak nějak tušil, že s Kelly něco měl. A že do jeho hry v kostky s osudem přibyla další kostka v bubínku té malé zbraně, kterou před dvěma lety držel ve zkřehlých prstech na jedné ve tmě ztracené zastávce autobusu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama