Bylo nás pět

29. prosince 2015 v 18:06 | V. Pain |  Fantasy/Scifi
"Počkej, přísahal si!" vykřikla televize do tmy obývacího pokoje. O mnoho hlubší hlas mu odpoví: "já vím". Já miluju tenhle film. Ale tuhle část ze všech nejvíc. Vždy se tak přiblble usmívám, když Arni stojí ve druhém patře té prosklené budovy, v rukou minigun a stříli po desítkách policajtů. Možná, že ho mám rád spíš kvůli tomu konci. Ten je skvělý. Na rozdíl od toho mého.

Na stole leží matná pistole beretta. Vedle ni prázdný zásobník. Dál jedna kulka s evidentně poškozenou špičkou. Podomácku vyrobená dum dumka. Vedle ni leží fotka usmívající se dívky. Má zrzavé vlasy, dlouhé řasy, obličej spíš roztomilý než dokonale hezký. Malá ústa, černé tričko na krásném těle. Ať otočíte fotku kamkoli, pořád vás sleduje očima. Nepamatuju si, že by to dělala před tím, než jsem ji zabil. Ta fotka.
Plechovka Coly dutě cinkne o okraj koše a dopadne na jeho dno. Uvelebí se vedle plesnivějící housky a kusu papíru, počmáraném rovnicemi. Od housky odběhne šváb. Nejspíš zamíří za rodinou do umyvadla v kuchyni, pomyslím si.
Sáhnu po kulce, vsadím ji do zásobníku. Lupne to. Zásobník zasunu do zbraně. Cvakne to. Natáhnu závěr a pozoruju, jak se kulka přesunuje od zásobníku do komory. Usadí se a čeká, dokud ji neobejme tma hlavně. Zbraň položím na stolek. Do ruky vezmu brčko. Má bílé a červené pruhy. Jednu stranu zasunu do nosu, prst si strčím do druhé a jak potáhnu, nos se mi zaplní žhavými pilinami, začnou rozpouštět mozek a vířit v něm. Opřu se, pistoli v ruce. Zavřu oči. Svět se točí, bortí se sám do sebe, pak zastavá a odteče kamsi pryč, zbyde jen tma. To už je na hodinách o padesát minut víc a hlaveň beretty se třese u mého spánku. Než zmáčknu spoušť, šeptnu její jméno.
Když Gail ráno dorazí, najde mě s hlavou v umyvadle. Strašně mě bolí hlava. Uvažuju, jestli je to kokainem, kterého jsem těžce přebral, nebo tím, že jsem si vystřelil mozek na zeď a část stropu v obyváku. Když vejde, chytne se za nos. Jo, uznávám, s uklízením jsem toho moc nenadělal. Když jste těžce závislý feťák se sebevražednými sklony, je nějaká infekce to poslední, o čem uvažujete.
Teprve, když jsem vytáhl hlavu zpod kohoutku, slyšel jsem, co vlastně říká. Mluvila ani ne tak na mě jako spíš k někomu neviditelnému dál v chodbě. Byl to její způsob komunikace. Do očí se nikomu nepodívala od sedmi let. Stejně jako od té doby neměla vztah.
"Jak můžeš žít v něčem takovém" zeptala se. Hned jsem neřekl nic, odpověď jsem si chtěl dobře rozmyslet. "Dáš si kafe?" Místo odpovědi šla do kuchyně. Dle bouchnutí dvířek chtěla říct ano a dodat, že ho udělá. Do ruky mi vklouzl přislizlý ručník, který voněl jako miss houmless 1822. Bylo mi líp, ale rozhodně ne dobře. Zatímco jsem se rukama opíral o zdi, jinak bych sebou švihl, dobelhal jsem se zpět do obýváku. Tady to vonělo hnijícím mozkem, střelným prachem a zvratky. Bylo proč. Pistole stále ležela tam, kde spadla, v rohu ležela nábojnice a pod ni ožehnuté kolečko. Za chvíli dojde Gail. Když vidí mou stěnu, pohled ji na pistoli sklouzne automaticky. Podívá se někam za mě, což je jako by někdo jiný koukal přímo do očí. "Už zase?" zeptá se. Nic neříkám, jen jaksi omluvně ukážu na židli, která jako jediná přežila včerejšek bez újmy. Sám si sednu na zem, kafe před sebe.
"Myslela jsem, že už tě to přešlo" prohodí a upije kafe.
"To jsem si taky myslel" řekl jsem já a spálil si jazyk. Kafe bylo dobré a zatraceně horké.
Nelhal jsem. Byl jsem z toho skoro venku, než jsem našel tu pitomou fotku. Daniela se na ni smála. A já nedokázal uhnout pohledem. Soutěžil jsem s fotkou, kdo uhne dřív. Nakonec jsem pochopitelně prohrál, z očí, které pálily, mi tekly slzy a já sám jsem v předklonu zvracel. Žluté žaludeční šťávy a krev.
Fotku jsem chtěl vyhodit, ale nešlo to. Je to, jako když máte u spánku pistoli a prst na spoušti. Chcete to udělat, ale prst vás neposlechne a pokud nemáte dost silnou vůli, dosáhnete maximálně křeče v ruce. Tak samo se nešlo zbavit té fotky. Lépe řečeno, vystřelit si mozek bylo jednodušší.
Takže jsem zašel za svým starým dealerem, dal si s ním pivo jako za starých časů a vzal si dávku, která dle jeho slov stačí pro čtyři lidi. Než jsem si přiložil pistoli ke spánku, spotřeboval jsem všechno.
Věděl jsem, že od chvíle, kdy se zbavím fotky, bude trvat zase minimálně měsíc, než se z toho dostanu. Ale nejdřív se ji musím zbavít. Což sám nedokážu. Mohl bych říct Gail a jen co mě ta myšlenka napadla, pověsila se mi ta věta na jazyk jako kovadlina na rybářském háčku.
Nakonec jsem neřekl nic. Nemusel jsem.
Gail je, stejně jako byla její sestra, nejen prvotřídní alchymistka, ale i sensibil. Moji myšlenku znala skoro dřív, než jsem si ji uvědomil. Vstala. Já ztuhl. V hlavě mi kdosi začal řvát, ať pohnu zadkem. Ať tomu zabráním. Někdo jiný zase, ať sedím. V ruce měl všechen led světa a obkládal mě jim, abych se nehýbal.
Vzala fotku a odešla z místnosti.A já seděl a třásl se. Pak zavoněl spálený plast a já věděl, že za měsíc budu zase fit. A pak přesně tak dlouho, než najdu nějakou její další věc.
Jedna věc je podivná. Nebo ne, těch divných věcí je víc. Jedna z nich je, že minule bylo to, co jsem našel, její prstýnek. To by samo o sobě divné nebylo, kdybych ho, a to vím stoprocentně jistě o dva týdny dřív nevyhodil. Nebo tahle fotka. Nevím, že bych někdy takovou měl. Lépe řečeno, než jsem ji našel, nevěděl jsem. Je zvláštní, pamatovat si, že si něco jistě pamatujete od jisté chvíle a vědět jistě, že před tím jste si to nepamatovali. Nebo...já nevím. Našel jsem i divnější věci. Třeba malého plyšového hrocha, se kterým se nechala pohřbít. Já sám tu věc vložil do rakve. A to si pamatuju velice dobře.
Strašně jsem si přál, abych nemusel bojovat sám, abych mohl Gail požádat o menší čistku mé hlavy. Ale nejde to. Když to zkoušela naposledy, Samael ji málem zabil. Den nato jsem objevil ten prstýnek. Ten prasomrd v moji hlavě nejen, že se brání, ale očividně se snaží mě připravit o příčetnost. Nedivím se mu. Musí to být otrava, po desítkách tisíc let se dostat na zem a moct se na všechno dívat jen zprostředkovaně. Popravdě, kdybych nevěděl, že by to byla poslední věc v mém životě a poslední chvíle blízkého vesmírů, klidně bych mu dovolil odejít. Na to, abych ho odeslal zpět do astrálu bych neměl dost sil ani kdybych sám dal všechnu do poslední kapky. Takže je to kruh, nebo spíš spirála. Já nakonec prohraju, protože i když jsem byl schopen ho porazit, jsem jen člověk. Nebo jsem byl. Zbavit se půl milionu let starého poloboha je totiž také těžší, než si prostřelit mozkovnu.
Gail nakonec odešla. Já si sedl do rohu místnosti a až do večera tam seděl a zíral do tmy. Uvažoval jsem, co udělám. Zemřít jsem nemohl. Dokonce ani stářím ne. Mohl jsem jen zešílet, ale to by byl již zmíněný konec všemu. A já svým pár přátelům, kteří mi od Probuzení zbyli, dlužil alespoň to, aby ten konec přišel co nejpozději. Čili do sebe cpát valium, kouřit trávu a jednou za měsíc se střelit do hlavy.
Vstal jsem. Sice se mi do ničeho nechtělo, ale nakonec jsem se donutil a než první ranní paprsky začaly klepat na okno bytu, byl kolem mě zase pořádek. Usmál jsem se. Jako naschvál tomu zmetkovi v moji hlavě to bylo sice ryze symbolické, ale nakonec lepší něco, než nic.
Ležel jsem na zádech a nepamatoval si, co se stalo. Věděl jsem jen, že bych měl někam jít. Nevěděl jsem kam. A proč. Ani kde jsem. Ani kdo jsem.
Nebe bylo šedé jako ocel, ležel jsem v blátě nějaké pustiny, táhnoucí se v mírných kopcích od obzoru k obzoru na všechny strany. Obzor byl, díky mlze, pravda, dost blízko. A horšilo se to. Stmívalo se, mlha houstla. Jenom než jsem vstal a vůbec se rozhodl, že bych měl jít, bylo vidět sotva na pět metrů. Nebylo, podle čeho se rozhodnout. Ráno nemělo přijít. Nevěděl jsem, jak to vím, ale věděl jsem to. A tak jsem šel. Bláto šplouchalo pod bosýma nohama a já si až teď uvědomil, že jsem nahý. Ale nebyla mi zima. Necítil jsem nic.
Šel jsem dlouho. Možná celé roky, i když nebylo podle čeho to poznat. Pořád byla stejná tma, stejná mlha, stejná pustina, moje tělo vypadalo stále stejně, šel jsem jedním směrem a snažil se nechodit v kruzích. Ale na svoje stopy jsem nikdy nenarazil. Často jsem se vracel kvůli podezření, že za mnou mizí, ale byly tam. A já, protože jsem neměl nic jiného, co bych mohl udělat, jsem šel. A šel a šel. Dokud se neozval ten hlas.
Byl zkřivený bolestí, jako by ten někdo stál uprostřed ohně. Křičel moje jméno. Zprvu to znělo odevšad, ale pak jsem chytil jistý směr, odkud se hlas ozýval silněji. A rozběhl se.
Ten hlas mi připomněl, proč jsem tady, kdo jsem a co se děje. Ještě víc se setmělo, ale já díky tomu viděl měkkou záři ohně kdesi v dálce. Běžel jsem k němu. Bláto létalo, několikrát jsem upadl, ale měl jsem směr. Trvalo slabou hodinu, než jsem doběhl tam, kam jsem potřeboval. Záři produkovala hranice. Nebyla ze dřeva a roští, jak je dobrým zvykem, byla jen z těl. Stovky vzájemně propletených těl, jako kořeny stromů, všechny těla se hýbaly jako v elektrické křeči, některé vyly, některé plakaly, všechny hořely. Vzduch zaplnil puch spáleného masa a škvařících se vlasů. Věděl jsem, co musím udělat. Skočil jsem do ohně. Jistě, že to bolelo. A jak.
Probuzení bylo dost špatné. První, co jsem cítil, byla bolest. Pak nesnesitelné horko. Pak jsem otevřel oči.
Za mnou stáli Bryan se Samem a drželi mě za vykloubené ruce. Gail se opírala o zeď naproti mě, z četných řezných ran v obličeji ji tekla krev a ona sama se usmívala. Byt hořel, ale i přes hučení plamenů bylo slyšet, jak si brouká.
"Jsem zpátky" řekl jsem a ti dva mě okamžitě pustili. Bryan skočil ke Gail a začal ji zvedat. Rozplakala se a začala se s ním prát. Sam pomohl na nohy mě. Ke dveřím bytu nemělo cenu se hnát, tak jsme se rozběhli k oknu. Požární schodiště je koneckonců od slova požár. A byt byl celý v plamenech, všude se plazily závoje kouře a nešlo pořádně dýchat.
První prolezl Sam, Bryan prostrčil ječíci Gail skrz okno a Sam ji odváděl dolů, zatímco Bryan pomohl mě. S vykloubenýma rukama se cokoli dělá hrozně špatně, navíc to samozřejmě strašně bolelo. Samael se činil, ruce by do deseti minut měly být jako nové, ale teď ještě byly k ničemu. A už jsem se zmínil, jak bolely?
Slezli jsme a já zjistil, že musím počkat v prvním patře, dokud se mi ruce nedají dohromady. Po žebříku se takhle slézt prostě nedá. Zatímco Sam pevně objímal už klidnou a tiše si broukající Gail, Bryan mě ponechal na konstrukci a šel zavolat hasiče. Byl to ryze symbolický čin, pochybuju, že to už někdo neudělal.
Nakonec jsem slezl i já. Ale bylo dost těžké se podívat někomu z těch tří do očí. Už jsem věděl, aniž by mi to museli říkat, co se stalo. Zase se ho prodralo ven dost na to, abych začal řádit. Gail opět nasadila svoje duševní zdraví, aby ho udržela uvnitř a tentokrát to vypadalo, že to zvládla naposledy. Rány v obličeji se ji sice mou přítomností velmi rychle zacelovaly a mizely, ale opačný efekt měla moje přítomnost na její duši. Samael je hrozně nenasytný. Otočil jsem se a šel pryč. Hlavou mi tak táhlo, že pokud to Gail nerozchodí, zůstaneme v tom tři. Z původních pěti. A všechny jsem je zabil já.
Hned za rohem jsem se zlomil v pase a vyzvracel vše, co jsem měl i neměl útrobách. Po deseti minutách křečí jsem se složil do hromady papírových beden. Slabost přišla nečekaně a zase nečekaně zmizela. A já šel za Krainem. Možná jsem zvracel z toho, že za tím starým šílencem opět musím. Ale nedalo se jinak. Byl poslední, kdo mi ještě mohl trochu pomoct. Nebo jsem si to jen namlouval, protože jsem neměl jinou možnost?
Ať tak či tak, šel jsem. Šel jsem tmou. Žil v krámku se starožitnostmi jako nějaká zapomenutá postava z fantasy příběhu. Kéž by tohle byla jen fantasie. Kéž bych nebyl zbraň posledního soudu, co pomalu zabijí sebe a lidi kolem mě, kéž bych si tohle jen vymyslel v amfetaminové psychóze a zadusil se vlastními zvratky.

Jo, kéž by.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama