Brána

21. června 2013 v 23:53 | V. Pain |  Ostatní
Kdysi dávno, v dobách temných, kdy ještě vlaky jezdily na elektřinu, žil muž. Ten muž nosíval kloubouk, boty se mu leskly jako víko rakve, pod kterým je vaše babička. A oči měl jako dvě orchideje. A ten jednou viděl dívku tančit.

Bylo to, když jel vlakem. Vlak zastavil na stanici, nebe bylo šedé jako pomsta barvoslepého, nádraží připomínalo delírium kubistického malíře. A ona chvíli jen stála, a pak začala tančit. Tančila něco neznámého. Jemu neznámého. Jako by před každým pohybem nevěděla, jaký ten další pohyb bude. Připomínalo to Parkinsona na kokainu, ale elegantní jako atomový hřib. Čarovná krása, co se skrz sítnice vypálí do mozku a pryč ji dostanete jen louhem.

Tehdy jsem vystoupil z vlaku. Nezajímalo mě nic, jen ona. To pochopíte, až to zažijete, do té doby vás to může strašit jen ve snech, ze kterých se vzbouzíte spocení a s chladnou frustrací, která vás obtáčí, studená jako ruka nebožtíka a stejně tak páchnoucí. Nebo jinak? Ten nebožtík bude žena, která před třemi týdny zemřela během nejlepšího sexu, jaký kdy zažila. Paradoxně posledního.

Tehdy jsem měl v hlaě jen dvě myšlenky. Třetí bušila na dveře jako ožralý otec násilník na svou nezletilou dceru. To nebylo v dané chvíli úplně mimo. Až na to, že jsem nebyl opilý, snad jen láskou, a ona už není nezletílá. Už celé tři hodiny ne.

Do vlaku jsme nastoupili dva. Důvod, proč jsem tam, kam jsem jel, jel, už nebyl důležitý. Netrápilo mě to. V hlavě se mi myšlenka na to, co jsem chtěl udělat odpařila v kotli bublajícího napalmu chladnoucí vášně. Byli jsme tak blízko sebe, že od nás odletovaly blesky. Tesla by implodoval v obláčku hýkavého blaha. Ve vlaku se to nesmí. Ve vlaku je ale každý deviant. Všichni, průvodčí, co osahává studentky v kupé, strojvedocí fetišisticky osahávající páku plynu, a jeden vedle druhého cestující, mí bratři v perverzní lásce ke všemu.

Poslední stanice byla výtvorem někoho s chorým mozkem a vadnoucím smyslem pro symetrii. Dali jsme rozhodnutí, zvolili jsme cestu. A na záchodcích nás to stálo pět korun. Kyprá dáma s výrazem před sto lety koupené pračky, ve které se mele kotě. Na opačné cestě se v té pračce ždímali všichni moralisti, kteří kdy na světě žili. V očích mají vykřičníky. A závist.

Ze závisti plyne zloba. Ten den jsem nepodepsal další válku mezi národy. Bez smluv a podpisů jsem rozpoutal válku strašnější. Mezi námi, a celým zbylým světem.

A nikdo mě nedonutí litovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama