Soumrak, první část

3. května 2013 v 22:37 | V. Pain |  Soumrak

Nebraska, some city, 18 květen 2012
Jasně, někdo by řekl, že v prdeli je, když musíte kamarádovi z koleje prohnat velkorážní kulku hlavou, aby se na vás přestal sápat a skrápět vás krvavou pěnou. Ne, to je špatné. Opravdu v prdeli je, když se ani ne za pět minut postaví a začne to zkoušet znovu.

Půl hlavy pryč, vidí vás už jen jedním okem, druhé mu plandá u ramene, polovinu zubů má na zádech a on se vás stále snaží zabít. Vstal jsem ze schodu, na který jsem si v náhlém návalu nevolnosti sedl, namířil a už celkem pevně mu poslal druhou kulku. Hlava mu zmizela a na stropě byla najednou černá šmouha. Kusy zubů a lebečních kostí svítily jako hvězdy. Támhle je orion.
Odněkud se ozval křik. Nějaká dívka. Proč to musí být zrovna holka? Mají děsivě vysoký jekot. Přešel jsem k oknu. Na školním dvoře se prohánělo několik...nazývejme věci pravými jmény, zombíků. Napadali kantory, jiné studenty, snažili se je vytáhnout z aut, do kterých se kvapem zavírali, jen aby zjistili, že klíčky si nechali ve sborovně. Smůla. V kašně se plácaly dvě těla. Obě byly tak obalené krví a zmáčené, že bylo těžkou soudit, jestli jsou to dva zombíci nebo jeden zombík, který nahání někoho s epileptickým záchvatem. Tak nebo tak, do pěti minut do bude to první. Okno odráželo můj obličej. Byl nezdravě bledý.
Zase se ozval ten jekot a zařízl se do lebky jako pila na led. Úplně jsem cítil jak mi kostěné piliny padají na ramena. Kostěné piliny? Piliny? Hahaha!
Strčil jsem hlaveň pistole do úst a prstem přitlačil spoušť. Tohle je konec, to je jednou jasné a já u toho být nemusím. Strojní olej pálil na jazyku.
Jekot utichl, nahradilo ho chrchlání. Tahle změna mi zabránila zmáčknout spoušť. A bylo to tak lákavé, tak lákavé.
Prošel jsem chodbou a vykopl dveře. Zombík pajdal za onou dívkou, která nepopadala dech. Asi spadla ze skříně, kam se schovala. Teď, aniž by dýchala, couvala do rohu, z očí ji tekly slzy a z pusy pěna.
Střelil jsem ho do krku, kulka prošla páteří a...
...a nic. Ani ťuk. Ale přeci jen, mělo to jistou výhodu. Zombík, místo aby šel po dívce, teď šel po mě. No výhoda...
Střelil jsem ho nad kořen nosu a hlava se mu rozcákla na plakát Kelly Family. Trefa do černého. Sesul se k zemi a z hlavy mu jako z kašny tekla krev a přes okraje padala dolů. Hezké. Dívka, měla černé vlasy, se mezitím dostala do rohu a popadla dech. Na dlouho ne, teď zase seděla a zvracela si na nohy. Vypadalo to, že od včerejška nejedla. Chtěl jsem ji nějak pomoct, ale to mě za rameno popadla studená ruka, páchnoucí hnilobou. Jak...
Můj dobrý starý kamarád se vrátil. Neměl nic, čím by myslel, viděl nebo vnímal a stejně mě našel. Kousnout mě nemohl, ale jestli mě zalehne, bude se mi o tom do nejdelší smrti zdát. Byl pomalejší, ale nějakým způsobem vnímal mé pohyby, takže když jsem ho kopl do břicha, skoro uhnul. Takhle se vypotácel ven a upadl přes kbelík s hadrem. Kdyby měl hlavu, třískla by o betonovou podlahu. Druhý se už začal zvedat. Došel jsem k ni, vzal ji za paži a začal táhnout. Kdybych ji tady nechal, asi by se nechala sežrat. Od dvou bezhlavých maníků nic příjemného, hádám.
Ale kam jít? Odsud jediný východ vede na dvůr, dvůr je jich plný a mě zbývá šest kulek. To je šest mrtvých...oprava, na chvíli zastavených zombíků. Na dvoře jsem jich viděl minimálně dvakrát tolik a to nepočítám lidi. Další možnost byly lítačky, které vedou do jídelny. Do jídelny, horší nápad si lze představit jen těžko. Ti dva zase stáli na chodbě a po hmatu se pomalu šourali k nám. Alespoň ona už dýchala trochu normálněji, normálně ne, ale normálněji. Pobídl jsem ji a rozběhl se ke schodům. Lítačky jsou o patro níž.
O patro níž nikdo nebyl. A další patro ovšem celá četa. Takže lítačky, na dvůr to už opravdu nepůjde. Na konci chodby stál školník. V hlavě měl hluboký zářez kotoučovou pilou, nevypadal, že by ho tahle kosmetická závada nějak zvlášť obtěžovala. Černovláska byla zamnou. Byla bledá jako smrt, smrděla po zvratcích, halenku měla špinavou že vypadala jako od popelnic. Ale držela se. Proběhl jsem dveřmi a zjistil, že prosklené dveře do spojovací chodby, jsou zamčené. Inu, jedno kopnutí nám otevřelo cestu a upozornilo vše nežijící kolem, kde jsme a kam se mají jít nasvačit. Proběhli jsme chodbou, pod námi hořelo nějaké auto, napůl z něj viselo napůl ožrané tělo. Kalhoty už pomalu dýmaly a to torzo se snažilo vymotat. V té chvíli jsem poprvé zauvažoval, nakolik poškozený zombík může ještě fungovat. Někdy to budu muset vyzkoušet.
Zvuk skřípajícího skla mě upozornil, že strávníci se blíží. Fajn, cesta zpět není. Tak jakoby mimochodem mě napadlo, že jestli je to na konci zamčené, nebo jsou tam další, prostě umřeme.
Rozběhl jsem se, málem sebou praštil v zatáčce a otevřené dveře na konci jsem vítal víc než bránu nebeskou.
Nechval den před večerem.
Kuchařky zdejší kantýny nebyly moc sympatické ani za živa. Za nemrtva to bylo o moc horší. V odulých tvářích se leskly dvě malé oči, po bradě vedla až k prsům černá čára krve, která jim vytékala z pusy, zástěry od krve se napínaly na tukem obtěžkaných tělech. V rukou bourací nože. No sakra. A byly tři. A dav za námi se přibližoval. No sakra.
Z kuchyně zněl víkem varného kotle tlumený řev. Do třetice sakra.
Černovláska (musím se ji někdy zeptat na jméno), se mě držela, kuchařky s ní pořádně zacloumaly, bylo na ni vidět, že se sotva drží na nohou. Když identifikovala původ zvuku z kuchyně, podklesla ji kolena a roztřásla se ji brada. Povzdechl jsem si.
Vzal jsem ji kolem pasu a střelil kuchařku nejvíc na kraji do levého oka. Jak jsem předpokládal, levá půlka se rozprskla po vybavení jídelny, ale to už jsem kolem probíhal. Neviděla ani neslyšela mě a rána nožem šla úplně bokem. Zbylé dvě se otáčely pomalu ale než jsem doběhl ke dveřím na schody, byly nedaleko. Byly výrazně pomalejší, než tencí zombíci. Křik z kuchyně přešel v dusivé chrchlání a nakonec utichl. Jen tím podtrhl to, že dveře byly zamčené. Pátá a čtvrtá šly do hlav kuchařek, zbylé dvě do zámku. Kopanec rozrazil dveře a letící židle srazila stranou nůž, vedený nemrtvou rukou, který mi měl přepůlit páteř. Tu židli jsme nehodil já, ale černovláska. Tak mě to překvapilo že jsem se málem nechal vykuchat.
Seběhli jsme schody a na parkovišti doběhli k autu. Jeho majitel se na nás smál bezzubým úsměvem. Pak se nás pokusil sežrat. Rána pažbou pistole ho ani nezpomalila, tak jsem jim praštil o zem a přišlápl. Drápal mi nohu, ale co jsou čerstvě ostříhané nehty proti kvalitním kalhotám. Černovláska u něj našla klíče. Kopl jsem ho do obličeje kolikrát jsem stihl než nastartovala auto. Pak jsem si sedl na uvolněné místo řidiče, zařadil zpátečku a toho smějícího se magora zajel. Duc duc, řeklo auto. Já se usmál. Na jazyku pálil strojní olej a mě to najednou přišlo jako největší pitomost, jakou jsem kdy chtěl udělat. Život je přeci krásný.
Po deseti minutách jízdy mě černovláska, jmenuje se Rachel, poprosila, abych zastavil u pumpy. Docela jsem chápal proč a sám jsem to vítal. Nechal jsem běžet motor, natankoval plnou a šel se po ni mrknout. Našel jsem ji ve skladu. Stihla se umýt, dokonce učesat a zrovna si přes holé tělo natahovala černé tričko s logem pumpy. Malý dráček. Vida. Než si mě všimla, natáhla si jeany, byly ji trochu velké, ale co. Podívala se po mě. "To mě šmíruješ?" zeptala se, ale osten obvinění se ji nepovedl. "Šel jsem náhodou kolem" řekl jsem já a vzal si z regálu plechovku koly. Měl jsem žízeň.
Pumpař byl chlap na svém místě, pod pultem měl brokovnici SPAS-12 a krabičku patron. Náboje do glocka bohužel žádné, ale já vím, kam jít. A bude to třeba. Když jsme jeli městem, nevypadalo to moc lokálně. Rádio jsme nechytili na žádné frekvenci, když jsem zkoušel internet, nenašel jsem jedinou síť. Televize za výlohou zrnily.
Když jsme nasedli do auta, podívala se po mě. Vypadala teď o dost líp. Vlasy neměla úplně černé, byly jen velmi temně rudé. Stáhla si je do ohonu, takže ji bylo víc vidět do obličeje. Byla v něm a vlastně celkově dost pohublá, možná bývalá anorektička. Vystouplé lícní kosti ji ale slušely. Zelené oči měly užasnou schopnost propálit se čímkoli. Usmála se. "Poděkoval jsem ti?" optala se. Jen jsem zavrtěl hlavou. "Poděkuju" řekla a pokračovala: "a jestli jedeme pro zbraně, je to tudy." Překvapuje mě. Zezačátku vypadala, že se nechá sežrat a teď mi ukazuje cestu k obchodu se zbraněmi.
Cestou jsme minuli hořící sanitku, z okna visel napůl okousaný řidič, ale nehýbal se. Dost mě zajímalo proč, tak jsem zpomalil. Ale zastavovat jsem nechtěl, kolem bylo hodně nelidí, tak jsem si nevšiml, čím to, že nevstává. Jeli jsme dál a jednou jsem musel přidat plyn, to když se do cesty postavil nemrtvý policajt. Mohl jsem ho objet, ale v ruce držel glock a já tušil, že by mohl mít náboje. Měl glocka pětačtyřicítku, moji velikost. Vzal jsem si zásobník ze zbraně (prázdný) a dva ze sumky na opasku (plné). Kopl jsem ho do hlavy až se mu čepice otočila kšiltem dozadu a nastoupil. A jelo se dál.
Cestou jsem chtěl vyměnit zásobník, když to viděla, vzala mi ho a nabila sama. Zbraň zajistila a podala mi ji zpět. "Odkud ji máš?" zeptala se se zájmem. Potutelně jsem se usmál. "To je delší vyprávění."
12. červen 1998 - Jižní Francie
Stál jsem tam jen v šortkách, pot se ze mě lil všemi otvory a do plic mi někdo lil hořící vodík. Právě jsem vydržel pět minut pod vodou. Ne, že by mi velitel tábora nepomáhal botou. "Solidní výkon vojáku, solidní výkon!" Chtěl jsem něco odpovědět. První slovo by bylo díky, druhé buď pane nebo hajzle. Rozhodování mi usnadnilo, že jsem nic říct nemohl. Ne hned.
"Doufám, že se na zítřek jaksepatří těšíte. Celých šest měsíců tady dřete jen kvůli tomu, nemám pravdu?"
To mluví o ostré akci. Půjde se do boje. Plán nám bude sdělen večer, takže pro teď:
"Běžte se osprchovat a do večera si odpočiňte. To je rozkaz" dodal a sám odpochodoval. A já se odbelhal ke sprchám. Vlezl jsem pod ni jak jsem byl, stejně jsem potřeboval z oblečení dostat krev a bláto. Pak jsem se i částečně vysvlékl a omyl se. Vlažná voda statečně bojovala se vším, co se na mě za tři dny v terénu nalepilo a kde prohrávala, pomohl jsem kartáčem. Když jsem se viděl, bylo to kruté. Pravda, tělo mám teď pevné jako pružinová ocel, ale těch jizev, modřin a stále ještě nedohojených ran, no hrůza. Vypadá to drsně, ale na tohle scarferové zkrášlování jsem nikdy nebyl.
A nakonec na baráky, zalehnout a číst si příručky, jako každý večer posledního půl roku.
Zajímá vás, o co jde? Povím vám to. Když se na počátku jednadvacátého století kriminalita rozmohla natolik, že už nic nepomáhalo, delikventi se začali posílat na převýchovu do vojenských táborů. Tajně, samozřejmě. A jen někteří. Jako já. Tam z nich ždímali krev a cpali jim do hlav poučky tak dlouho, dokud úplně nezblbnou a nestanou se z nich zase slušní občani. Překvapivě to velmi dovře funguje. Až u mě. Těším se, jak po ostré akci navštívím psychologa, jak ho obelžu a půjdu na svobodu. Sice se budu chovat líp, ale hajzl budu pořád stejný. A proč by ne?
Nastal večer a my seděli na velitelství, na stěnu nám promítali supertajné materiály a vysvětlovali obsah mise. Vypadalo to jako z filmu. Výsadek na nějakou loď v indickém oceánu, záchrana (méně důležitých) rukojmí a zajetí pirátů. Nebo likvidace. Major se nechal slyšet, že likvidace je na místě, protože přeci nebude cvičit negry. Nikdo ani na okamžik nezapochyboval, že se boji zbytečně. Tyhle by stejně popravili hned po výslechu.
Na druhý den jsme vstali před úsvitem. Já se cítil dobře. Dnes večer bude s tímhle konec. Buď to tam nepřežijeme, nebo splním úkol a i tak to skončí. Ne, že bych si nevážil nemalého množství užitečných vědomostí, ne, že bych nebyl rád za kondici, kterou jsem získal, ale denní kopance do žeber při klicích, plazení se skrz týden mrtvou krávu ani jídlo, připomínající kafilerní odpad mi chybět nebudou. Dostuduju a potom...
...se sem asi vrátím.
Nebraska, 18. květen 2012
Zatočil jsem do menší uličky, vedoucí mezi vysokými domy, nad hlavami nám visely šňůry s prádlem. Z některých kusů kapala voda. Z několika oken se dívali nemrtví. Někteří hlavou prorazili sklo a vypadli ven. Jeden dopadl na kontejner, tělo zapadlo dovnitř a hlava se rozprskla na kousky. Druhý se rozplácl o asfalt kousek za námi, náraz mu roztrhl břicho, takže když vstal, polámané končetiny se mu vlnily jako zdrogovanému mlýnu a střeva tahal za sebou. Rachel zas trochu bledla. Možná to umí se zbraněmi, ale tohle je jiné kafe.
Na konci uličky jsem zahnul zase doprava a to už jsem viděl ceduli weps&ammo shop. Usmál jsem se. Ona taky, i když trochu nervózně. Hm...
Brzy jsem zjistil proč. Když jsme vypáčili zámek, ukázalo se, že majitel je ještě uvnitř. Na rozdíl od jeho mozku, ten byl teď nalepený na stěně. Měl zutou botu a v puse stále ještě dvouhlavňovou kulovnici. Kolem hlavně měl vyražené zuby. Smrdělo to tady spáleným prachem.
Podle toho, jak se tvářila Rachel doufala, že tohle neuvidí. Odvedl jsem ji vedle a posadil ji. Trochu se třásla, tak jsem přes ni hodil deku. Patřila nejspíš jejímu psovi, bylo na ni vyšito Rex a ležela v rohu hned vedle misky na vodu.
Vrátil jsem se zpět, nebožtíkovi vzal pušku a položil ji na pult. Jeho jsem za ruce odtáhl do skladu a tam ho přikryl plachtou. V peněžence měl tři stovky, ty mi byly na nic. Doklady. Donald Salid. To není americké příjmení, ale už mi trochu svítalo. Rachel byla sice dost bledá, ale některé rysy žen zemí třetího světa jsem nepřehlédl. Účty, nic zajímavého. A fotka. On a Rachel, ale byla o moc mladší. Typoval jsem ji na šestnáct a byla tlustá. Tak vida. Fotku jsem schoval, vše ostatní vrátil. Třeba ho jednou bude někdo chtít identifikovat, podle obličeje už to opravdu nepůjde. V kapse měl klíče. Od auta (podle přívěsku Nissan) a od skladu, od obchodu a pak klasické domovní. Klíče od auta se budou hodit, jestli je to ten malý náklaďáček před obchodem, bude lepší než to, co máme teď. Sklad bude určitě taky fajn.
Když jsem se vrátil do obchodu, Rachel stála u pultu a rovnala na něj zbraně. Byl to klasický obchod, žádné převratné novinky, nic moc zajímavého. Lovecké pušky, brokovnice a pistole. A náboje, samozřejmě.
Patrony do brokovnice, náboje do glocka. Zásobníky neměl, tak jsem alespoň naplnil ty svoje a pobral dost krabiček. V jednom koutu měl nějaké army záležitosti. To se hodilo. Potřeboval jsem se převléct. Klasický maskovaný komplet a cítil jsem se jako za starých časů. Taktickou vestu, pouzdro na pistoli. Náboje jsem strčil kam to šlo. A boty, pořádné boty jsou základ. Vojenská obuv je těžká, což je na kopání do hlav výhoda. Před rokem zakázali produkovat boty se špičkou z oceli. Bylo to dost nebezpečné, protože zatímco rozdrcená noha se rychle zahojí, když ji musíte vysekat z boty a navrch ze zkrouceného plechu, je to problém. Dost to komplikovalo ošetřování v poli. Takže se nejdříve používaly plasty a dnes kompozit. Že tu tenhle model bude mít jsem nečekal. Taky tu byly jediné a ten, kdo by si je chtěl koupit by za ně vysolil jako za zbytek obchodu. Do batohu jsem nacpal zbytek krabiček s náboji a patronami a přihodil dvě berrety. Pro jistotu. Pak jsem šel do skladu.
Rachel se taky činila. Tričko si asi oblíbila, takže si ho nechala, vyměnila jen kalhoty. Budeme ladit. Toho jsem si přes jeany nevšiml, ale doteď chodila bosa. Měla malou nožku, ale i pro ni se boty našly. Vzala si krátkou brokovnici Benelli, patrony a zpod pultu polní lékárničku.
Já otevřel sklad a pocítil osten zklamání. Zelo to tady prázdnotou, v bednách, které tady osamoceně ležely bylo další oblečení, v jedné jenom pěnové fixace. Smůla. Chtěl jsem si do jedné kopnout, ale Rachle na mě zavolala něco, čemu jsem zcela nerozuměl, tak jsem se vrátil do obchodu. O co jde nešlo přehlédnout. Kolem se to hemžilo nemrtvými v různém stádiu rozkladu. A byli dost blízko. Hodil jsem ji klíče, pochopila rychle. Tváře měla pořád od slz, ale v očích už to zase byla tvrdá holka. Hned jak vyběhla, křikla něco, čemu jsem (opět) nerozuměl a ustřelila tomu nejbližšímu hlavu. Nemusela, ale stres musí někudy ven.
Byl to Nissan Navaro, čtyřkolka s velkým nákladovým prostorem. Byla tmavě zelená. Zatímco Rachel nastupovala, já ji pistolí kryl. Co kulka to hlava pryč, ale to zabíralo buď málo nebo vůbec. Nechápal jsem to, jak je možné, že bez mozku...jeden z nich by mi málem pistoli vyrazil z ruky. Střelil jsem ho z půlmetru do oka a on se skácel jako panenka z hadrů. To se rozhučel motor, zahučela převodovka a auto se dalo do pohybu. Z kapoty jsem se přes otevřené (chytrá holka) okno prosmýkl do kabiny. Bylo v ni dost místa. Sledoval jsem obchod i spoušť v něm a kolem něj ve zpětném zrcátku a mlčel.

Pokračování příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama