Soumrak, druhá část

3. května 2013 v 22:37 | V. Pain |  Soumrak
Teprve po pěti ujetých kilometrech (ve městě to trvalo půl hodiny) jsem se odvážil zeptat. "Kdo to byl?" Během chvíle, co neodpovídala jsem si gratuloval za nejstupidnější otázku roku, ale zachránila mě. "Děda" řekla a zase se ji spustila slza. Otřela ji hřbetem ruky. Už jsem se neptal. Až na jednu výjimku. Po dalších deseti minutách jsem se už prostě musel zeptat, kam jedeme. "Ke mě" řekla a usmála se. Nijako zvlášť šťastně, kdybych měl soudit. To je úsměv člověka, který doufá, že se nestane to, o čem ví, že se to stane.

27. červen 1998 - někde v indickém oceánu
Kopal do mě už skoro patnáct minut, krev mi tekla snad i z uší. Celou dobu na mě něco nesrozumitelně řval řečí, kterou jsem neznal. Pak přestal. Potil se, ale je pravda, že já asi víc. V podpalubí bylo děsivé horko. Čtyřicítka tady byla standardní hodnota.
Skoro nahý jsem si hověl na bedně od ovoce, ruce nad hlavou přivázané k trubce, celý od krve a zdejší špíny. Bylo to dost i na celý ten tvrdý výcvik, ale zatím jsem se držel. I když jsem věděl, že nakonec to dobře neskončí. Vláda (samozřejmě) popřela, že bychom byli, kde jsme. Piráti odpověděli, že když tedy neexistujeme, můžou s námi nakládat jak jim libo. První dva členy komanda zabili včera. Nebylo to hezké ani krátké a hlavně z toho bylo spousta krve. Rozsekali je mačetami na kousky. Trvalo to dlouho, protože piráti mají mačetu za osobní zbraň, nikdy neminou. A ví stejně dobře jak zabít jako jak nezabít. Prostě odborníci na svém místě. Dneska jsou na řadě další dva. A já nejspíš až nakonec. Zabil jsem jim nejvíc mužů.
To jsou ty oči. Doufají, že se stane zázrak, u zapřisáhlých ateistů jsou v nich vidět motlitby za spásu. Nikomu se nechce umřít, a navíc takhle.
Bůh je hluchý, nebo ateisty nemá rád. Za půl hodiny utichl poslední muž mého teamu, krev vtékala někam do podpalubí a mě sledovaly tři páry očí. Polkl jsem. Do večeře se bavili tím, že do mě mlátili vším možným. Dneska to odnesly nějaké žebra, ale jinak pohoda. A zítra exekuce, to bude lahoda. Už se docela těším.
Další den mě vytáhli na palubu. V rukou mačety a na tvářích úsměvy. Taky jsem se usmál. Naposledy.
Nebraska 18. květen 2012
Dům moji nové známé byl ten nejklasičtější ze všech domů a v řadě jiných "papíráků" nebyl ničím zvláštní. A naše auto před ním neparkovalo často, to bylo jisté. Typoval jsem, že praotec vlastník Nissanu neměl s rodinou společného moc víc, než tuhle vnučku rodiny, kterou vyučoval svému umění. Naštěstí pro mě a vlastně i pro ni.
Kolem nebylo málo nemrtvých a stahovali se sem odevšad. Když jsme zastavili, jen jsem ji řekl, ať si pohne. Sám jsem přesedl za volant a pevně ho stiskl. Slíbil jsem si, že pokud se neukáže dost rychle, odjedu. Nejdéle za pět minut.
Za deset minut, když jsem musel sundat prvního zombíka, protože byl už moc daleko jsem se sám sobě smál. Nenechal bych ji tady, i kdybych opravdu chtěl. Vyměkl jsem.
Ani ne třicet vteřin po prvním výstřelu byla ve dveřích. V ruce vak, v druhé pistoli. Proběhla k autu, batoh hodila jen tak dozadu a kryla mě, abych mohl nerušené nastoupit. Jakmile jsem zařadil a dupl na plyn, naskočila a málem vypadla. Trošku jsem to s akcelerací přehnal, uznávám. Nervy mi trochu plavaly.
Projeli jsme první křižovatkou, když se to poprvé objevilo. Kdyby mi někdo řekl, že to vše pochází z pekla, věřil bych mu. Teď už ano. To něco běželo po čtyřech, tvarově to připomínalo buldoka, ale metr a půl vysokého, místo hlavy jen tlama plná zubů, dlouhých jako jídelní hůlky a v dost podivných tvarech. Z tohoto chřtánu v provazcích odkapávalo cosi jako sliny, ale vypalovalo to díry v asfaltu.
Narazilo to z boku do auta a to se roztočilo. Gratuloval jsem si, že jsem se řízení ujal sám, já to totiž ustál. Těsně, ale ano. Ta věc nás přeletěla a zabořila se do jednoho z domů. Já v té chvíli už drtil pedál do podlahy a modlil se ke všem bohům ateismu. Čokl proběhl překližkovou stěnou a rozběhl se za námi.
Jel jsem šedesát za hodinu a on dotahoval. Šedesát mil za hodinu. Začal jsem se potit. Drápy vykusovaly do asfaltu díry jako protiletadlová munice. Sakra.
Brzy byl jen kousek za námi a já tak nějak nemohl více zrychlit. Už teď jsem mezi auty na silnici spíš klouzal než pořádně jel. A něco mi říkalo, že pokud nás dostane, nic dalšího už nás nepotká.
Kličkování mělo tu výhodu, že čokl dost ztrácel v zatáčkách. I přes tlapy s drápy mu to v zatáčkách podjíždělo. Ale takhle to dlouho nezvládneme. Jedna menší zácpa a rozpáře nás na dva malé Nissany. A nás pak na něco ještě menšího.
Rachel převzala iniciativu. Otevřela si okýnko k nákladnímu prostoru a prostrčila jim moji brokovnici. Chtěl jsem něco říct, ale nestihl jsem to. Potom už to zas nemělo cenu, protože jestli ji tak pískalo v uších, jako mě, stejně by mě neslyšela. Střílet nepřestala a mě to najednou přišlo jako dobrý nápad. Když jsem teď neslyšel trhání silnice a pekelné vrčení, řídilo se mi líp.
Střelba na něj měla přibližně jeden účinek. Nasírala ho. Jinak asi nic. A to až do doby, než jsem ve zpětném zrcátku spatřil, jak mu jedna rána rozprskla kolenní kloub na levé přední. Usmál jsem se. Hafan sebou sekl a v dlouhém pruhu krve jel, dokud nenarazil do náklaďáku, kterému jsem já šikovnou myškou uhnul. Úsměv mi vydržel celých sedm vteřin, pak jsem se nemohl usmívat, protože jsem veškerou vůli musel vložit do brzděni.
Co jsem říkal o zácpách?
Zrovna před námi to musel jeden vlastník dodávky napálit do dalšího. Osobák bych možná odtlačil, tohle bylo na naše auto moc mrtvé váhy. Ale o tom jsem neuvažoval. Uvažoval jsem, za jak dlouho uběhne po třech ta bestie těch sto metrů, které jsme až sem ujeli. Vystoupil jsem a při pohledu na hafana, který se neztenčenou rychlostí řítil na nás si i sám odpověděl. Ne dost dlouho.
"Jak jsi na tom s municí?" zeptal jsem se a tahal pistoli. V duchu jsem se hystericky smál
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama