Sedm Miliard

3. května 2013 v 21:11 | V. Pain |  Ostatní

V roce 1998 jsme se konečně rozhodli, že si založíme chov. Z peněz, které nám plynuly z poměrně slušně fungujících obchodů, a konečně i vydělané poctivou prací, jsme nakoupili dvanáct krásných prasat. Řekli nám, že jateční váha může být hodně přes dva metráky.


A my jim věřili. Ne, že by nás to ale zajímalo.
Dvanáct prasat jsme rozdělili po třech na čtyři chovy. Společným úsilím se nám povedlo získat prostory, kde chov těchto krásných zvířat nikomu nevadil. Jen stará paní v jednom chlévě nás nabádala, abychom je pořádně krmili, protože nechce, aby ji sousedé pomlouvali, že je snad týrá. Ujistili jsme ji, že je hodláme krmit jak jen to půjde. Hodně nám o ně jde, víte?
První měsíc jsme prasata krmili vším, co jsme sehnali. Zbytky jídla a čas od času nějaké ty vitamíny a podobné sračky, aby naše zlatíčka rostly a dovedly toho sníst mnohem víc.
Víc, jen víc, jen houšť. Byl zrovna duben a my mohli začít.
Byli jsme bohužel na celou tu práci jen dva. Chovy jsme si rozdělili a kontrolovat jsme je chodili jednou týdně. Jinak jsme vozili žrádlo, ale to jsme bez rozdílu jen vyklopili a zase odjeli pryč. Nebylo proč se bavit s lidmi, kteří naše miláčky opatrovávali. Pro ně to byly jateční zvířata.
Měli jsme starou dodávku. Fungovala a až na skřípějící dveře a mírně rzí prolezlé rámy šlapala jako hodinky. Vzadu byl prostor, do kterého jsme vždy pohodlně umístili všechno, co jsme kdy potřebovali odvést.
Rovněž jsme zjistili, že se tam vejde dobrých padesát pytlů krmiva pro prasata. To se nám postupně stalo praxí.
Začali jsme u bezdomovců.
Za prvé, bylo to nejsnazší. Obvykle jsme je chytali, když opilí spali někde na lavičce. Protože jsme nechtěli naše prasata otrávit, nemohli jsme je zabít na místě. Měli v sobě moc alkoholu. Nakládali jsme je do aut a uklidňovali slovy, že je vezmeme do tepla.
Nelhali jsme. Celý den, co jsme se pečlivou regulací teploty uvnitř sběrače starali o to, aby se z jejich těl odpařil všechen etanol, jim bylo teplo. Nadávali nám a dožadovali se propuštění. Inu, nikdo by jim nevyhověl radši než my.
Šli po jednom, nepouštěli jsme je ani po dvou, to pro jistotu. Ještě jsme ani pořádně nezačali, nechtěli jsme riskovat. Takže vždy, když jsme jednoho pustili, dostal ránu do zad elektrickým bičem. Každého z nich až na dva to složilo. Dva potřebovali na zemi ještě dorazit. Následně přišla ta horší část. Než jsme si pořídili parní čistič, museli jsme těla rámcově omývat ručně. Trvalo to dlouho a byla to hrozná práce. Navíc jeden z nás musel vždy stát nad tělem s paralyzérem a když onen dotyčný přicházel k sobě, inkasoval jednu na zátylek.
Několik jich nepřežilo.
Původní plán byl vykrvit je ještě před samotným zpracováním. Ale I tak jsme naši přípravnu, zbudovanou v lesích v jedné opuštěné staré vilce, měli zamarasenou vším možným. Krmivo nám močilo i kálelo na podlahu a my to museli uklízet. Těšili jsme se, až začneme pracovat s trochu čistějším materiálem.
Takže jsme je do mlýnku dávali jak byli. Většinou proces zaspali, a pokud se probrali předčasně, většinou už ani neměli dost času, aby zjistili, co že se to s nimi děje.
Až na jeden případ, kdy se nám zasekla mašina. Povím vám, nakonec jsme ho museli prostě ubít. V tom rámusu se nedalo soustředit. A co hůř, poplašil nám další várku.
Z velké kádě jsme kaši barev červené, šedivé a zelené nabírali přes ventil krmivo do barelů a ukládali pryč. Barely jsme sehnali na skládce a jen jsme opravili nejhorší nedostatky.
Pak naložit a rozvést. Várky se dělaly vždy po dvanácti lidech. Tím vzniklo dvanáct sudů a tím jsme nakrmili dvanáct prasat. Když jsme vyklopili náš úplně první sud, s napětím jsme očekávali, co nastane. A velice se nám ulevilo, když jsme zjistili, že prasata nemají problém ten hnus žrát. A ještě si spokojeně pomlaskávaly. Jen jeden problém to mělo. Dvě třetiny takového sudu byly tekutiny. Krev, žaludeční šťávy, mozkomíšní tekutiny, pot, moč a kdo ví co ještě. zkrátka vyšplouchnout takový sud do koryta znamenalo, že najednou všude hrozně voněla krev a maso. Naštěstí jsme tím nebyli úplně překvapení, a tak jsme hned do koryta přisypali pytel přebytků z restaurací nebo pekáren.
První várka nám skvěle vyšla a ještě nás pochválili, že se o prasata krásně staráme. Bylo nám dobře, protože dobře odvedená práce člověka skutečně uspokojí. Zvláště taková, která má skutečný význam.
Přes týden jsme chodili do práce a dělali různé věci. V pátek večer jsme pak brali dodávku a jeli sbírat materiál.
Po půl roce jsme museli od bezdomovců upustit. Ano, nikdo se o ně nestaral, což jsme předpokládali. Ale prostě nějak začali docházet. A to nemluvě o tom, že nemálo z nich šlo pracovat, aby se vyhnuli tomu, že jednoho dne prostě zmizí. Navíc jsme ke konci toho půl roku museli ty lidi do dodávky hnát násilím, pokud nebyli dost opilí, aby je stačilo jen odtáhnout. Výdaje na baterie do paralyzérů nás přiměly pořídit si nabíjecí. A silnější.
S parním čističem jsme neprohloupili. Nyní se celý proces téměř zautomatizoval. Chtělo to trochu řemeslné výroby, ale nakonec jsme mohli spustit velmi dobře funkční linku na zpracování masa.
Ve sběrači jsme pomoci zvýšených teplot z těl vysušili nějaké to procento vody. Následně jsme je vpustili do chodby, kde se těla spařily a zbavily nejhorších nečistot. Následně byly těla rámcově čtvrcený, aby v sudech nebylo tolik krve. Tu jsme vypouštěli do blízkého lesa.
Začalo se tam velice dařit různým rozkladačům. Ale to jen tak na okraj.
Když se těla nasekala, pás je dopravil, sami už by se pohli jen těžko, až na pár potížistů, do mlýnku. Řeknu vám, sehnat takový mlýn na maso, to zabralo hodně dřiny a shánění. Nakonec jsme byli nuceni přestavět jiný stroj, aby jsme měli co možná anonymně vlastní dostatečně velký mlýn.
Plnění byla i nadále ruční záležitost. Ale to nám nevadilo, měli jsme radost, že děláme něco pro svět. A láskyplné pohledy prasat vždy, když jsme jim vykýblovali sudy do žlabů, byly tou nejvyšší odměnou.
Až do konce roku jsme sháněli lidi kde se dalo. Dvanáct týdně, později dvojnásobek. Některé prasata totiž onemocněla a museli jsme se jich zbavit. Trhalo nám to srdce, přeci jen, piplali jsme je a ledaskdy jsme si s nimi i jen tak povídali. Prasata jsou velice chytré stvoření.
Nicméně úhyn v chovu nás přiměl k nákupu většího množství prasat.
A udělali jsme ještě jeden krok. Byl tomu rok a dva týdny, když jsme prasata přesunuli všechny na jedno místo. Právě k vilce, kde stála spracovna.
Proces byl nyní plně automatický a nám stačilo jen udržovat zásobník plný. Lidé se ve sběrači horkem svlékali sami a neucpávali nám tím mlejn, ani výpusť. Hadry jsme vždy jen posbírali a spálili dole v peci.
A ano, dlouze jsme uvažovali nad krematoriem, ale nakonec jsme nápad zavrhli. Občas, když prasata odmítly jíst moc hrubé kosti, zapálili jsme oheň a zbavili se přebytků. Ale jinak ne a prasátka sežraly všechno, co jsme jim dali.
Brzy jsme museli přijít na nový způsob, jak tipovat lidi.
Je to vlastně jednoduché ve své složitosti. Bylo třeba shánět lidi, po kterých se nikdo nebude moc shánět. Ale nechtěli jsme se moc obracet na domovy důchodců nebo dětské domovy, protože lidé jsou tam evidovaní a nesmí jen tak mizet. Nicméně sehnat za týden čtyřiadvacet lidí nebyl nikdy moc velký problém. Na facebooku jsme tipovali lidi a pak si pro ně prostě dojeli. A když nám tipy došly, jednoduše jsme jezdili po diskotékách a vábili tamější osazenstvo na nevšední zážitky.
Nelhali jsme, což nám smí jistě být připsáno k dobru.
Takhle to šlo čtyři roky. Ať již byl majitel oné vilky kdokoli, a i když se nám to zdálo nepravděpodobné a časem i podezřelé, nikdy jsme nedostali žádnou upomínku, abychom doplatili za elektřinu.
Pravda, šetřili jsme, kde se dalo, svítili jsme petrolejkami a elektřinu nechávali plně pro stroj.
Vlastně Stroj.
Začali jsme mu říkat Savior a když prasata neměly náladu na hovor, povídali jsme si se strojem. Že neodpovídal nám nevadilo, blížil se tak alespoň tomu, co zpracovával. Měl pro nás asi stejné pochopení. Ale sloužil nám, což z něj dělalo něco výjimečného.
Ani po dalším roce se nic nestalo. Prasata rostly a zisky z prodeje masa, které se brzy stalo vyhlášeným, nám hravě pokryly náklady na likvidaci odpadů. Dokonce jsme si pořídili další dodávku. Stali jsme se poměrně známými dodavateli vepřového masa.
Na dotazy, čím je krmíme, že je maso tak šťavnaté a má zajímavou chuť jsme odpovídali, že si necháváme dovážet doplňky z Německa.
Je zvláštní, kolik lidí už další otázku nepoložilo. Těm, kteří ji položili jsme vždy řekli jen: "nechce být jmenován".
Za další rok přišly první trable. Noviny byly tou dobou plné zpráv o zmizelých lidech a my jsme museli ubrat. Přeci jen, zatím jsme zpracovali přes sedm tisíc čtyři sta lidí.
Pracovali jsme s perversní opatrností a byli jsme skutečně paranoidní do takové míry, že i detaily takřka nepodstatné získaly si naši plnou pozornost. Plánování se nám stalo hlavní složkou práce, protože jsme si nemohli dovolit přerušit výrobu.
Jen díky tomu, a snížení odvozu opět na tucet týdně, se nám dařilo se další dva roky ukrývat před "spravedlnosti". Až osmý rok se přišlo několik mužů podívat na náš chov.
Měli jsme štěstí, zásobníky byly prázdné a mašina vypnutá. Zcela záměrně jsme ji nikdy nenatírali, ani nijak zvláště neudržovali, kromě pohyblivých součástí, kterým se dostávalo pravidelné péče.
Prohlédli si chov, dům i mašiny. Jeden vychytrale nahlédl do pece, snad hledal zuby, spánkové kosti nebo možná jen byl milovníkem velkoobjemových kotlů. Kdo ví. Mašiny jim nepřišly dost zajímavé.
Potřásli nám rukama, my jim slíbili nějaké to prase na oslavy, pořádané každoročně a tím jsme měli zase na chvíli klid.
Po dalších dvou letech a dalších skoro čtyřech tisících zpracovaných jsme se jednou sešli v hospodě, kam jsme dříve chodívali.
Nebylo nám do řeči, protože jsme se museli oba vypořádat s faktem, který jsme odmítali vlastně celou dobu přijmout. Bylo to pro nás bolestné. Ale nakonec nám nezbylo, než si to říct narovinu a přiznat si, že to oba víme už dlouho.
Takhle to nejde.
Ano, v součtu jsme se zbavili téměř dvanácti tisíc lidí. To už byl velice dobrý výsledek a leckdo by na sebe byl hrdý. A to za necelých deset let, výročí založení jsme měli oslavit za měsíc.
Ale nestačilo to. Když nám došlo, že bychom museli zlikvidovat nějaký milión lidí ročně, museli jsme se smířit s faktem, že jsme zvolili cestu nevhodnou. Pravda, způsobili jsme mnoho dobrého. Snížili jsme kriminalitu, protože ani ti nejhorší parchanti se radši neodvažovali moc ven. I takových jsme pěkných pár poslali kručet. A uvolnilo se mnoho pracovních míst a také místa na školách. Ulevilo se doktorům, ulevilo se policistům. A co více, novináři měli stále o čem psát, protože jsme spáchali poměrně obstojnou záhadu.
Ale nic z toho nás nedovedlo těšit.
Podívali jsme se jeden na druhého a po dlouhé, velice dlouhé odmlce jsem to byl já, kdo smutně řekl: "Takhle je všechny nikdy nezabijeme."
Ai, 2012
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama