Danteho návrat

3. května 2013 v 22:49 | V. Pain |  Ostatní

Mnou vchází se do trýznivého města,mnou vchází se do věčné bolesti,mnou vchází se k těm, které Bůh věčně trestá.Mnou dal Pán průchod spravedlnosti,jsem z boží moci, dílem lásky jdete,jsem sklenuta nejvyšší moudrostí.Patřím k těm věcem, které v tomto světějsou od věků. A navždy potrvám.Zanechte vší naděje, kdo vstupujete



Mdlé světlo koupelny vrhalo rozmazané stíny. Ve skoro osleplém zrcadle se rýsovala tvář. Moje tvář. Ale nepoznával jsem ji. Propadlé rysy, kruhy pod očima v krvavě černé barvě, bledé rty, kůže pokrytá vyrážkou, zažloutlé zuby, přes které se jako rubáš táhly popraskané rty. Ale nejhorší jsou ty oči. Je v nich všechno a přitom nic. Všeobímající prázdnota a přitom všechno zoufalství, bolest, ponížení, strach…
…porážka.
O kraj umyvadla cinkla půlka žiletky. Podíval jsem se ještě jednou do zrcadla. Obraz byl ještě rozmazanější, než před tím. Kruhy pod očima hlubší, rty bledší. Modrobílé kachličky prohlubovaly jak prostor koupelny, tak zoufalství. Pokud to vůbec šlo.
Hned vedle žiletky jsem položil teď už prázdnou lahvičku. Sklo o porcelán tiše cinklo, zpívaje requiem. Čelisti drtí fenobarbital, mění ho v prach, krkem prochází hořký prach.
Sáhl jsem po žiletce. Je třeba to dokonat. Ruka se mi klepala tak, že jsem lahvičku od léků shodil. Třískla o zem a rozbila se. Žiletku jsem od umyvadla odlepil na třetí pokus. Na na kost vyvrtlých rukou bylo snadné najít žílu. Žiletka se zakousla do kůže a celým tělem mi najednou projela zvláštní, úlevná vlna ostré bolesti. Nepolevil jsem, tlačil tenký plátek oceli proti ruce. Bylo dost těžké najít místo, kde bych neměl modřiny od vpichů. Nakonec jsem tenhle marný boj vzdal a za cenu větší bolesti jsem prořízl jednu hnisající ránu. Krev kapala na podlahu a stěny koupelny vracely zvuk kapání. Připomnělo mi to tikot hodin. Kolik mi zbývá času? Než zaberou prášky a složí mě? Než vykrvácím? Pět minut, deset?
Zatočila se mi hlava. Ne moc, ale přeci jen jsem se musel zachytit umyvadla. Žiletka vypadla z prstů a spadla do střepů lahvičky. Díval jsem se na sebe do zrcadla. Kruhy pod zarudlýma očima, ze kterých se teď spustily slzy.
Tohle je konec. Totální konec. Nemohl jsem dál, zvolil jsem si tuhle cestu. Prostě už jsem nemohl dál. Byl jsem poražený. Neměl jsem dostat žádnou další šanci. Můj život se změnil ve spirálu, která klesala hloub a hloub do bažiny totálního zoufalství. Pohled ze zrcadla na ruce. Pohled se mírně rozdvojil, rty cosi neslyšně šeptají.
Hlava se zatočila podruhé, prsty se pevně zahákly za umyvadlo, nohy se podlomily. Jak jsem padal, rozbil jsem si loket na ruce, o kraj umyvadla jsem vzal bradou, před očima se mi mihlo zrcadlo, strop, vana, podlaha.
Ležel jsem na kachličkách, zuby mi jektaly strašlivou zimou. Přes slzy jsem viděl jen obrysy. Strop mi brzy zmizel v temnotě. V černé mlze, která se pomalu přibližovala. Pohltila zrcadlo, umyvadlo.
Rty se zavlnily, zuby jektaly zimou, ležel jsem schoulený do klubíčka, z břicha se mi do celého těla šířily křeče, pořezaná ruka pálela, jako bych ji měl v ohni.
"Beatrix" šeptaly rty.
Mlha pohltila vanu. Popraskané rty šeptaly, na podlahu dopadaly sliny a slzy, krev a pot. Páchl kysele a jedovatě.
"Beatrix."
Černá mlha pohltila nohy i ruce, bolest ustoupila, v dálce žhnula žárovka, její obraz byl rozmazaný tak, že vypadala spíš jako nakreslená. Expresionistická malba. Slunce ve tmě.
Ano, padla mlha. Není vidět ani na délku paže. Koupelna se topí v nejasných obrysech. Tu kované umyvadlo od obchodníka z rohu ulice, vana na nohách, bílé a modré kachličky, věšák, lustr, podlaha. Mlha se mění v temnotu, tma požírá chuchvalce mlhy jako rakovina. Nejasný pocit, že ležím obličejem v kaluži. Objevily se kola a kaluž se zvětšila, krev vtéká do spár a rozmáčí je. Vpijí se jako jar do houbičky. Tma pohltila všechno, poslední ostrůvek zmizel. Kachličky a kaluž jsou to poslední, co je vidět. Tma proměnila vodu v krev. A pak zbyla už jen tma.
Padal jsem. Jsem si jistý, že jsem padal, i když to šlo těžko odhadnout. Tma nezmizela. Žádné světlo na konci tunelu, potrubí plné břitů, co z člověka nadělá řezanku, ani moře bolesti. Jen tma. Není ani horko, ani zima, není tu nic, co by šlo vdechnout, ucítit. Já nedýchám! Dost mě to překvapilo. Matně jsem si vzpomínal, že jsem dýchal. No, absolutní tma taky není úplně běžná. Otázkou je, jestli jsem neoslepl. Zapotil jsem se, přeci jen, i když jsem necítil poryvy větru, ani jsem necítil, v jaké poloze padám, věděl jsem, že padám. To prostě poznáte, vnitřnosti se vám otáčí jako v mixéru a plíce kolabují. Padáte. Moje už asi zkolabovaly, vždyť nedýchám.
Dutá rána, zesílená vibracemi všech kostí, co jich člověk má. Kdybych ten zvuk nevydal já, konkrétně můj dopad na podlahu z kamene, možná by se mi i líbil. Temné dunění. Jako na heavymetalovém koncertu. Ale tam není tma. Ani podlaha z opracovaného, a dost kluzkého kamene. Když se ozval ten hlas, byl dojem perfektní.
Řekl jediné slovo. Projelo to mnou jako špička kokové extáze, najednou jsem vše cítil a dokonce jsem viděl. Co jsem viděl, mě nepotěšilo. První myšlenka byla krátká a dost sprostá. Hned ta druhá taky.
Třetí se vyjádřila jasněji. "Kde to kurva jsem?"
Než mi stihlo dojít, na co to koukám, projel mnou břit. Velký, to, na co jsem se díval, byla orezlá čepel, která začínala v mé slezině a končila pod klíční kostí. Stále jsem nedýchal. Cítil spáleninu, hnilobu a kov, i když jsem nedýchal.
Pak už bych asi ani nemohl. To něco mě zvedlo z podlahy a mně se rozšířily zornice. Bolelo to. Dost. Mělo to ale výhodu, naplno jsem pochopil. Bolest mi vrátila nějakou vzpomínku. V té vzpomínce stojím před zrcadlem, vybledlé triko plné skvrn visí na bledé a pohublé postavě feťáka v posledním stádiu. Je to feťák, ruce má plné modřin, prsty oteklé, nehty polámané. Poslední stádium, spíš delirium. Tvář v zrcadle vypadá, jako by byla už po smrti. Vyhaslé oči, tmavě modré kruhy pod očima, křivý nos a vylámané zuby, jazyk popraskaný jako týden na poušti. Kalné pohled je napůl přivřený.
Něco bere z umyvadla. Zlomí tu věc a ocel se zaleskne v mdlé záři lustru. Pak tupá, řezavá bolest na předloktí. Krev v umyvadle. Žiletka cinkne o nerezové umyvadlo. Potácí se, krev prší na podlahu, zapotácí se, hlava se mu zvrátí dozadu, padne na zem. Ještě se přetočí na bok v kaluži vlastní krve. O tři minuty později mu přestane bít srdce a za další dvě minuty zkolabuje mozek.
Holt feťák. Nemá výdrž.
Hák se smýkl a já zase padal. Tentokrát to bylo i s poryvy větru a zalykání se vzduchem. Kolem byla tma, ale už ne tak definitivní. Bylo vidět, že padám něčím, jako kráter sopky. Ale tenhle kráter musel vyrobit snad měsíc. Spadl na planetu a vyrobil kráter.
Ale i když je to tak velké, šlo vidět, že se to skládá z kaskád. Z pater. Z…
…kruhů.
Doprdele!
Kurva!
Ozvaly se ty dvě cenzurované myšlenky.
Jsem v pekle. Ten rohatý chlap s ocasem, který se sedmkrát obtočil kolem jeho chlupatého, zpoceného břicha. A kolem svalnatí chlapi s rohy. Byli bledí jako andělská křídla. Nejdebilnější přirovnání roku.
Sedmkrát. Tak to dopadnu správně.
"Sebevrah" bylo to slovo, které řekl řekl hlasem Glena Bentona.
Sakra.
Dopadl jsem do nějakého hájku. No, spíš strniště. Kolem se táhly útlé, suché stromy. Holé větve, unášené větrem a praskajících v doprovodu kvílivých vzlyků. Měl jsem štěstí, nespadl jsem na žádný z nich. Další tupá rána, křupání kostí, další bolest. Zaryl jsem se skoro třicet čísel do kamenité, suché půdy. Ta vodu nikdy neviděla. Vyhrabal jsem se a postavil. Světlo bylo kalné, jakoby svítilo přes kouř. Žhnulo v odstínech od jedovatě zelené po krvavě rudou. Vánek si sebou nesl pach krve a hniloby. A bolestné steny. Ozvaly se jen sem tam, ale o to byly nepříjemnější.
První větev mi vyrostla po čtyřech hodinách, co jsem se prodíral pryč. Šel jsem pořád rovně, a kontroloval si směr podle jedné věže, hořící nějakých dvacet kilometrů od mého lesa. Ani za čtyři hodiny jsem se nikam nedostal. Sem tam hájek a uši bolavé. Prodírat se znamená lámat větve. A to bolí. Já si tu svou ulomil po čtyřech a půl hodině.
Už jste si někdy utrhli ruku? Jestli ne, nevíte, jak to bolí.
Ale já šel. Nevím proč. Zatím. Se vzpomínkami jsem se dostal teprve k poslední dávce. Bolelo to, ale proti tomu kořenu to nic nebylo.
Větve se stáčí nahoru a kořeny dolů. Z břicha naštěstí nerostlo nic. Není to příjemné. Ten pocit nejde dobře popsat, ale prostě jako by vám pod kůží rostla větev. Napíná ji, kůže hnědne a mění se ve větev. A ta větev cítí. Cítí vítr, cítí, jak se otírá o jiné větve. Když se ulomí, bolí to.
Trvalo to skoro celý den, než jsem zarostl do země. Měl jsem krásné větve, hluboké kořeny, štíhlý kmen s hlubokými vráskami. Hlava se změnila ve dvě větve. Tehdy jsem přestal vidět. Nos zmizel, ale to nevadilo, stejně jsem nedýchal. Mluvit bylo těžší a těžší, až už se mluvit nedalo, ústa se změnily v díru. Nevidět, neslyšet, ale cítit bolest z ulomených větví, cítit celým tělem vydýchaný vzduch a přitom nemoct hnout ani svalem, to nebylo příjemné.
Myslel jsem, že to nemůže být horší.
Mohlo. A bohužel nezapomnělo být.
Vzpomínky se vracely jako epizody seriálů. Bylo to dost napínavé. Přeci jen, zkuste v něčem hrát a nevědět, jak to dopadne. Hodně očekávaný seriál co přichází obden. Když nepřijde, je to k nevydržení, člověk by se vytrhl z kořenů.
Takže jsem spáchal sebevraždu. Před tím jsem seděl v pokoji. Vše bylo rozmazané, levný pervitin koluje žilami, mozek se nestačí divit. Okna byly špinavé smogem tak, že skrz ně nebylo vidět. Když bylo náhodou rozbité, byla vidět ulice v dešti. Unavení lidé pod deštnikama, pomalu se plazící auta na lidskou zlobu, které podle toho vydávaly zvuky. A já toho všeho viděl jen podivnou půlku. Ten obraz se vždy v určitém místě ztrácel v černé mlze. Prostorově půlila scénu na tmu a obraz.
Připravuju si dávku. Jsem si jistý, že před tím jsem nebyl ani z desetiny tak napjatý, co bude dál. Tehdy mi totiž na budoucnosti už nezáleželo, navíc jsem vlastně věděl, co se stane. Minulost pro mě teď najednou byla neznámá, a to tak, že úplně. I když, asi jsem tušil, co se stalo.
Po čase to začalo být zdlouhavé. Jako seriál, ve kterém je za sebou hrozně moc dílů bez příběhu. Takové vycpávky, které se používají, když náhodou hlavní díl nestihli připravit. To začne nudit.
Nevím, jak dlouho to trvalo, než jsem se někam dostal. Ulomené větve dost bolely a na tu bolest si nešlo zvyknout. Ani na ten puch. Občas je zima. To se kolem ta plynná smrt netáhla. Asi proto se na ni nedá zvyknout. Stejně jako na zimu.
První dávku jsem si koupil od někoho na ulici. Zalíbilo se mi to a koupil si další. Pak asi padesát dílů o tom, jak jsem sháněl peníze na drogy, jak jsem kradl a pak závěr, kdy spáchám sebevraždu.
Z dalších dílů jsem se dozvěděl, že před tím jsem chlastal, ale to ještě šlo utáhnout s prachama z důchodu (cože?), a dal se do mě červotoč. Jděte se vycpat, nemáte ponětí, co to znamená, když něco není příjemné.
Po něčem jsem pátral. Hledal nějaké lidi. A postupně zjišťoval, že jsou to většinou důležití lidé. Nebo spíš děti důležitých lidí. Velké děti.
Chlastat jsem začal v okamžiku, kdy jsem došel k závěru, že těmhle se nikdy nepomstím.
Za co? To uvidíte v dalším dílu.
Červotoče zabila zima. Takže ani na něj si nepůjde zvyknout. No bezva.
V nemocnici mě dávali dohromady tři doktoři. Měl jsem zlomenou ruku a nohu, skoro všechny žebra, prsty komplet, naštípnutou lebku, pánev a tři obratle. Vykloubenin nepočítaně. Od modřin jsem byl modrý jako šmoula. Na jedno oko jsem už nikdy neviděl. Proto jsem viděl jen půl příběhu.
Jízda sanitkou. Byla hodně dlouhá, a co hůř, v komatu jsem vnímal jen zvuky. Z té sirény jsem se málem zbláznil.
Dlouhá tma na ulici, pak někdo zděšeně křikl. Určitě to byla nějaká blondýna, podle hlasu. Já jen slyšel. Pršelo a byla zima. Čím dál větší.
Další díl přišel po třech dnech. Napětím jsem si málem popošel o kus dál.
Konečně zjistím, co se to vlastně stalo. Po kom jsem pátral, proč se ze mě stala troska, která se nakonec podřízla v koupelně nezaplaceného bytu. Proč jsem přišel do pekla!
Co jsem viděl jsem radši nechtěl vidět.
Teď necítím zimu, lámající se větve, necítím puch. Na ty pocity nezbylo místo. Všechny je vytlačil jeden. Vztek. Byl rudý, hořely od něj moje vlastní i nevlastní větve a kořeny dělaly z písku černé sklo. Byl jsem nasraný. Hodně.
Co bylo dál, to už mě nezajímalo, ani jsem to nevnímal. Měl jsem vztek, který se občas proléval do melancholie. V depresích jsem cítil zimu a z bolesti z ulámaných větví jsem nenápadně plakal. Pak přišel vztek a to jsem zase hořel a semnou moje blízké okolí. Těch odboček k melancholii bylo čím dál víc, až nezbyl skoro žádný vztek a melancholie se ze mě lila.
Takže tohle je můj úděl do konce pekla. Cítit fyzickou bolest a navíc si dokola v mysli omílat, proč jsem to vlastně udělal. Člověk by v takové situaci ležel na zemi, mlátil sebou, řval do dlaní co rvou obličej a nohama okopával omítku ze zdi.
Strom jenom stojí. A bude stát navěky.
V koruně se mi zabydlely nějaké bestyje. Hnízdo je z mých prstů a já cítím, jak do něj klovou. Až snesou vejce, to bude radosti.
V pekle existují roční období. Zima se periodicky opakuje a trvá o dost kratší dobu než druhé období. Období puchu, řekl bych. Takže jsem věděl, kolik času uběhlo, než k tomu došlo.
Čert ví, jak jsem to udělal, ale nějak jsem se telepaticky naladil na ostatní stromy. Nikdo si nepovídal s nikým, jen mluvili pro sebe. Vyprávěli si se sklopeným vnitřním zrakem, co se jim stalo. Někteří vypadali celkem smířeně. Nebylo jich moc.
Zvyknout se dá na cokoli. A přizpůsobit se lze všemu.
Což mě přimělo, abych zaostřil zpět na svůj život. Převíjel jsem ho dokola a dokola. A asi sedmdesát zim trvalo, než jsem si pořádně prohlédl první důležitou část.
Zrovna byla zima. Když jsem začal hořet, vzdala to hodně rychle. Čistý vzduch tady nebyl snad nikdy. Vzácná vzpomínka na život.
Najednou jsem stál po kolena v bublajícím písku. Po kolena! Já mám kolena. Osahal jsem si je rukama. Rukama!
Chvíli jsem se nemohl moc hnout, svaly byly jako v křeči. Inu ano, hořel jsem, tak jaký div. Ale na tom nesejde, měl jsem tělo. Gravitace v pekle byla trochu nižší, než na zemi. Vstal jsem na roztřesené kolena. Z očí mi nikterak metaforicky šlehaly malé plamínky. Ale to nevadilo, měl jsem tělo.
K okraji hájku jsem dorazil za dvě roční období. A nad hlavou jsem měl sedm pekelných kruhů. A asi tak milion démonů, s překvapenými gzichty a zbraněmi v rukou. Neničte stromy, prošlo mi myslí.
Ale já měl vztek. A cíl. A toje kombinace, jaké se nevyrovná celý jaderný arzenál celého světa. hořel jsem, v hlavě udržoval myšlenku na její oči. Viděl jsem ji umírat, ale v té chvíli senedalo udělat nic. naprosto nic. Bezmoc mnou v duchu mlátila a já se nemohl hnout, protože mi ti hajzlíci přelámali vše, co šlo. A co nešlo, to poškodili jinak.
Hajzlové.
HAJZLOVÉ.
Najdu vás a umučím. Pošlu sem a tady budu pokračovat. A to si pište, že se vám to líbit nebude. hajzlové. hlavou mi táhly tak dlouhé scénáře plné křiku, krve a končetin, že mi vystačily až zcela mimo kruh. Tehdy skončil snadný postup. Ze dvou důvodů.
První byl, že kruhy mají okraje v podobě útesů vysokých, jako dvouset patrový mrakodrap. Okraj byl proti obloze matný, ale zřetelný. A byl daleko.
Druhý byli démoni. Vypadali, jako démoni, sice neměli rohy a vypadali jako podlouhlé chuchvalce černé mlhy (zase ta mlha?), ze které zářily rudé oči a z tlam, plných zubů, tekly sliny, které rozpouštěly písek okolo.
Jindy bych se bál. Dnes jsem měl vztek. První démon se rozletěl přímo na mě. V něčem, co zmotnil z těla a připomínalo to ruku, zhmotnil něco, co zase vypadalo jako sekera. Byla ohlodaná a působila barbarsky, ale ani smítko špíny, žádná rez. Máchl proti mě. Ale já měl vztek.
Oblouk, který sekera opsala byl moc široký. Uhnul jsem do podřepu a jak letěl nademnou, vyrazil jsem rukou proti něčemu, co mohla být hruď. Nevěděl jsem moc, co dělám, protože vztek mi škvařil mozek a před oči pouštěl rudou mlhu (zase mlha, zvykám si). Cítil jsem, jak prsty narazily na něco mazlavého a já měl pocit, že nořím ruku do kýblu s olejem. Démon zakvílel a já ucítil něco jako pulzující kus kuřecího stehna. Neváhal jsem, vztek si přizval jako společnici na oběd slečnu šílenství a ta se smála v rytmu stahů démonova srdce. Křupavé trhání tkáně zas znělo jako gore metalová óda na kanibalismus v mateřské školce.
Démon vrazil do skály a začal se vsakovat do písku. A já jedl. A smál se při tom. Černá krev mi leptala rty a hořela mým vztekem a já to nevnímal. Protože jsem cítil sílu. Démon zmizel a objevilo se jich několik stovek. Ozbrojení, v rudých očích nedůvěra. Chápal jsem je.
Mé oči musely ve tmě zářit úplně stejně, jako jejich. Jejich hnáty byly mými hnáty, skoro půlmetrové pařáty černé tak, že nevypadaly ani trojrozměrně. Dvě černé siluety jako z Hitchcokovských hororů. Usmíval jsem se. A hořel. Smích léčil, mozek plaval v lávě a mé vlastní srdce tlouklo a roznášelo ji po žilách. Věděl jse, co musím udělat, věděl jsem, že nezaůtočí přímo po tom, co viděli. Snědl jsem jim druha. Otočil jse se ke skále, byla bílá jako čerstvá mrtvola. Pařáty se snadno zaklesly do drobných prasklin a mé svaly necítily žádnou námahu, když jsem začal šplhat vzhůru.
Jistě, jsi mrtvý. Námaha, strach, jakékoli omezení tvého těla jsou pryč. Tady existuje jen tvé vědomí. Usmíval jsem se. Tady existuje jen tvůj vztek. Nevyšplhal jsem ani dvacet metrů, když se do mě opřeli.
Přirozeně se mě pokoušel hlavně shodit, ale nemálo jich po mě šlo zbraněmi. Palcáty, ohlodané meče, kosy, kopí, řemdichy, dokonce jsem zahlédl někoho s vidlemi a musel jsem se zase začít smát. Démon s vidlemi.
Lezl jsem tak, že jsem používal jen levou ruku, pravou jsem kryl útoky. Ale bylo jich moc a útoků příliš. Dostával jsem rány zbraněmi, trhaly ze mě maso a mě každý metr trval čím dál delší dobu. Několik jsem jich...no, nedá se říct, že zabil. Mé útoky prošly mlhou, vystříklo z nich vždy něco dehet připomínající krve a na chvíli odlétli. Barva v jejich očích přicházela o kontrast, ale bylo jich mnoho.
Než jsem se dostal až nahoru, krvácel jsem úplně, úplně odevšad. Každý krok znamenal tak mohutné cákance hořící krve, že jsem za sebou nechával slimáčí dráhu. Kdyby ovšem slimáci běžně žrali napalm. Démoni se stáhli a já věděl, že další stěnu nevylezu. Rány se rychle hojily, před očima se zatahovaly, příšerně o bolelo, ae vztek hřál a udržoval mě v pohybu.Stále jsem se smál.
A to nejen proto, že jsem právě vydrbával s peklem, s celým systémem tak, jak yl postaven. Cožpak už se někdy někdo postavil peklu?
Příjemným zjištěním bylo, že další lezení se nekoná. Zjistili to i démoni a začali na mě nalétávat. vykryl jsem ránu sekerou a spáry démona projel od krku až po ocas. zakvílel, až mi zalehlo v uších a jeho krev mě ošplíchla od hlavy k patě. Chutnala jako benzín. Benzínová krev. Chutnala mi.
Další, který to zkusil, měl zvláštní zbraň. Na asi dvoumetrovém řetězu se komíhalo něco jako lebka. Vypadala jako lidská, ale měla rohy, dva ze spánku a jeden z dolní čelisti. Ty bodce směřovaly všechny směrem, kterým se lebka dívala. Oči ji žhnuly pro změnu zeleným ohněm a mírně se z ni kouřilo. Démon řetěz neroztočil, nýbrž švihl a lebka se rozletěla mým smrem. Byl pět metrů daleko, takže mi nemohl...
...ublížit?
Ležel jsem na zemi a něco mi přišlo zvláštní. Dvoumetrový řetěz byl najednou šestimetrový a rohy mě přišpendlily k zemi. Lebka se smála a chlemtala krev. Spálila si krk. Démon se blížil a s ním jeho soukmenovci. Takhle na zemi by mě rosekali na nudle během minuty a já bych se vrátil tam dolů.
A já musel nahoru.
Takže jsem lebku uchopil za poslední tři články řetězu. Byl ostnatý, ale mě po tom, co mi jeden roh prošel srdcem, další těsně nad bránicí a třetí plící, už ruka o moc víc bolet nemohla. Vytrhl jsem ji a lebka zakvičela. A pak se vyřítila na svého majitele. Ten byl tak překvapený, že ani neuhnul. Lebka se do něj zakousla a křik démona zatřásl celým peklem. Banda poletujících démonů poletovala kolem a němě zírali na to, co se stalo.
Já si došel pro řetěz, který ležel v prachu. Jeho bývalý majitel někam zmizel. Z lebky se kouřilo. Uchopil jsem řetěz a lebka na konci se zachechtala. Potřebovala emoce. Potřebovala vztek. A já ji ho mohl dát tolik, že ji bude bolet hlava. Lebka.
Démoni se vytratili. Kdo ví, nakolik dobrá to byla zpráva.
Šel jsem dál. Kruhy se rýsovaly nade mnou a každého jiného by ta vzdálenost donutila, aby se na to vykašlal, vždyť tady dole je tak hezky, teplo, a...
Šlapal jsem dál. Démoni mi dali pokoj. Vylezl jsem do dalšího kruhu. A tady stály zástupy duší. Aha, přeci nenechají masakrovat vlastní druh. No dobrá tedy.
Ty duše vypadaly rozhodně hůř, než já. Byly otrhané, rysy rozteklé, v očích totální černota, bledí byli tak, že připomínali kulisu. Belhali se proti mě. A byly jich miliardy. Kdo ví, proč to dělali. Snad jim za to někdo slíbil tisíc let bez bolesti. Dovedl jsem si představit, že já bych do toho na jejich místě šel hned. Ale já nebyl na jejich místě. Já stál proti nim. Bohužel. Pro ně.
Slyšel jsem své kroky. Byl jsem bos, byl jsem nahý, kolem ruky omotaný řetěz na konci s lebkou, která se chaoticky smála. Místo potu ze mě tekla krev, která padala na zem a tam hořela. Usmíval jsem se.
Duše se rozběhly a vypadalo to, jako když vyhodíte do vzduchu přehradu tunou tetritolu. Čili nijak příjemně. I mnou ten pohled trochu otřásl. Ale jen trochu. Roztočil jsem řetěz nad hlavou.
Dav se na mě vlil a rychle se točící řetěz neztratil rychlost. Lebka se smála, jako by snědla všechno LSD světa a mě se v mysli objevilo jedno slovo. Vlastně dvě. Sekačka na trávu. Takže tři. Duše úpěly, vzlykaly, křičely nadávky i prosby, létaly vzduchem celé, nebo po částech, z ran se jim řinul prach, který dráždil ke kašli. Ale já jsem mrtvý, nepotřebuju dýchat. Nemusím dýchat prach. Lebka se točila a točila, mrtví sténali, ozývaly se mlaskavé rány, tuhé křupání tkání, lidé řvali.
"Vrahu!"
"Prosím!"
"Pomoz nám!"
Svist, svist, svist, svist, svist, svist, svist.
Procházel jsem a necítil únavu. Pro prach nebylo nic vidět, ale já měl cíl. Nepotřeboval jsem ho vidět, stačilo vědět, kde je a že za ním musím dojít.
Prachu bylo tolik, že m obalil jako trojobal řízek. neviděl jsem nic, řetěz kroužil, tlačil prach kolem mě k zemi a roztáčel ho do podoby malého tornáda. Pak jsem začal opět hořet, protože jsem pocítil další vztek.
Někteří z nich tady jsou třeba ze stejného důvodu. Třeba za to nemůžou, třeba...
Prach se vznítil. V pekle asi není vzduch, na co taky. Ale prach hořel. A bylo ho hodně. Svět se změnil v oheň. Lebka vířila a hvízdavě se smála, já hořel, vzduch hořel, duše hořely, peklo v plamenech. Úplné vánoce.
Když jsem vylezl další kruh, opět jsem krvácel i z míst, které ani nebyly na mém těle. Lebka se tulila k paži, vrněla jako dvanáctiválec a mé rány se hojily před očima. Další kruh, za mnou ohnivé peklo, duše se propadaly do země, hořely, drápaly kolem sebe, řvaly prosby, nadávky, no jako před tím. Země je vcucla do posledního. Už jsem se nesmál. Vztek vířil. Nebyl jsem přeci špatný člověk. Tolik zlého jsem neudělal. Proč jsem si zasloužil peklo? Takové peklo? A proč v něm musím masakrovat davy?
Tady jsem se musel ušklíbnout. Připomnělo mi to pasáž z jednoho filmu, kde se schopný právník dostal do vězení, a svému spoluvězni řekl, že až vězení z něj udělalo padoucha. Jo, musel jsem se usmát.
Dali mi pokoj až do prvního kruhu. Sedělo zde mnoho lidí a netečně si mě prohlíželi. Bez jakéhokoli zájmu. Vlastně jejich pohledy vypadaly mrtvě. koukat se do těch očí bylo jako koukat se do zrcadla. Jedno zrcadlo se mi vybavilo. Odvrátil jsem zrak.
A došel k bráně.
A tam stál on. A vypadal pobaveně. A já se skoro taky smál.
No jasně. kdo jiný by se měl pokoušet mě zastavit. Lebka se nesmála. Chápala ještě mnohem lépe než já sám, kdo to je, co umí a jak to skončí.
On se usmíval.
"Co tady děláš?"
Zastavil jsem se. Nevím proč, ale přišlo mi, že s ním bych měl mluvit v klidu.
"Chci ven. Tam nahoře jsem něco nedokončil!"
"Nahoru nesmíš, víš to lépe než já! Zemřel jsi, pamatuješ?"
Pamatoval jsem si. A pamatoval jsem si i proč. Zloba zabublala.
"Peklo zatím opustila jen jedna osoba. A to jen proto, že se ho J zastal. Ale ty? Když tě pustím tam nahoru, uděláš hroznej bordel!" Hlas mu hřímal a já si byl jistý, že tuhle řeč slyší všichni. Celé peklo, všichni svatí i každý, kdo na zemi spí.
"Chci jen zabít pět lidí. Stejně by se dostali sem. V čem je rozdíl? Až k tomu dojde, odtrpím si svůj úděl."
Uvažoval a díval se na mě. Chápal jsem ho. A věděl jsem, že ví, nač myslím. Věděl, že se neuklidním. Věděl, že klidně vyvraždím celé peklo a nakonec mě bude muset zničit, abych dal pokoj. Věděl jsem, kolik energie stojí zničení duše. Pochyboval jsem, že by sehnal kapesní slunce, které by mohl zničit, aby mě mohl anihilovat.
"Dostaneš dvacet čtyři hodin a nezabiješ nikoho jiného, než těch pět! Jinak půjdeš zpátky a já se osobně postarám, aby se ti nic podobného už nepovedlo."
Nešlo se nezeptat.
"Když víš, kolik ti to způsobí problémů, proč mi to umožníš?" zeptal jsem se.
Jen se usmál a mě to došlo. Boha nesnášel, jako člověk nesnáší přísného otce. Nějaký ten naschvál, proč ne. A hlavně chápal, co je zloba. Co je touha po pomstě. A že by ho stálo mnoho sil, aby mě zastavil.
Pěkně se to rýmuje.
"Projdeš branou. Démoni tě nechají projít. Převozník tě vezme na druhou stranu. Od té chvíle budeš mít jeden den!"
Pak zmizel v oblaku dehtového kouře. A já šel a lebce se ulevilo tak, že málem spadla na zem.
Pekelná brán byla obrovský portál, vytesaný ve skále. Celý byl pokrytý přběhy každého, kdo ji kdy prošel. Jeho minulost i současnost. Žádná budoucnost, tu ti, kteří zde skončí, již nemají.
Dva démoni ustoupili stranou. Měli v očích respekt i pohrdání, jakýsi výsměch. Slyšeli slova Jeho. Takže jsem věděl, že se zde potkáme. Došlo mi až když jsem prošel skrz, proč na to kývl. Dnes jsem měl vztek. Až to tam nahoře skončím, už ho mít nebudu. A budu jen duše, která již může trpět, aniž by plundrovala lesy kolem sebe smrtelným žárem neutronové hvězdy zvané zloba.
Cesta vedla jeskyní, ve které byla tma. Přirozeně. Ale já viděl. Vnímal jsem stěny jako něco, co tam prostě je. jako když zhasnete světlo a ze stolu si po paměti vezmete jablko. Víte, kde je. Jedinkrát jsem nezakopl. Bylo zde chladno, ale mě bylo dobře. Foukal zatuchlý vánek, ale bylo mi to jedno. Dostal jsem se k řece, která vypadala jako by do ni vypouštěly odpad všechny tepelné elektrárny ve vesmíru. Kolem kůlu, na kterých bylo přibito molo, voda bublala, jako by vřela.
A z druhé strany už jel převozník. Nevypadal ani překvapeně, ani popuzeně. Ono když jste jen kostra, nějaké emoce se vyjadřují dost špatně. Přirazil k molu s loďkou, kolem které se vařila voda. Bubliny líně praskaly a vyvržená tříšť stékala po lodi v olejnatých stružkách. Naskočil jsem.
"Z téhle strany moc často lidi nevozím" řekl převozník. Měl hlas stoletého muže, zvláštně uklidňoval. Pádloval a nevšímal si, že neodpovídám. Něco jsem řekl, až když jsem vysedal na druhém břehu. "Brzy se zase uvidíme" prohlásil jsem a znělo to zvláštně obřadně. Aniž bych chtěl. Asi proto, že to byla pravda.
Čas začal utíkat mnohem rychleji. Tma zhoustla, obalila mě jako protihorečkový zábal. Pocit pádu se vrátil, ale obráceně. A pak mě něco pláclo do obličeje a já se probral. To něco byla podlaha. Odtrhl jsem obličej od podlahy a sražená krev zakřupala. Tělo mě bolelo, jako bych právě prošel peklem. Chvíli jsem se nemohl ani hnout. Tělo bylo slabé, ale potom, odněkud, jako kdyby někdo otočil kohoutkem, jakoby se do něj začal valit oheň.
Vzpomněl jsem si na peklo. Na bolest. Na pomstu i vztek a to u jsem stál. Podíval jsem se na hodiny v chodbě. Strávil jsem v pekle devět minut. Přišel jsem o devět minut, kdy už jsem mohl pronásledovat ty, kteří mě poslali do pekla.
Svezl jsem se do vany a pustil sprchu. Tekla už jen studená, nezaplatil jsem včas nájem. Příští týden mě měli vystěhovat, vzpomněl jsem si. Bylo to jedno. Mám den. Voda ze mě smývala krev, z tváře slzy a pot. Studená voda probírala. Všiml jsem si, e mé těl se nijak nezměnilo, stále bylo hubené a pergamenovitě bledé, ale najednou jsem měl dost sil, abych stál. Byl jsem unavený, to ano, ale sil jsem měl dost. Strhal jsem ze sebe oblečení a důkladně se omyl. Trvalo to deset minut. Vylezl jsem a v ložnici (nebyl jsem tam přes měsíc) si vzal čisté oblečení. Když jsem se vracel, musel jsem se najednou usmát a pomalu se otočit na křeslo. Jeden z mála kusů vybavení bytu, který jsem neprodal. byl moc těžký, než aby se dal odnést. Kdopak si v něm nehověl? Lebka se smála, jak taky jinak, lebky se umí jen smát. "Tak co, jdem na to?" zeptala se a ten hlas zněl v mé hlavě. Řetěz přátelsky obtočil zápěstí. "Jo, jdeme na to. Času není na zbyt" odpověděl jsem tiše a sevřel ostnatý řetěz tak, že o podlahu plácly tři kapky krve. A pak...
...jsem šel na to.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama